II.ÚS 2629/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2629/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2024 č. j. 61 Co 99/2024-815, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a nezletilého P. V. a D. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a práva vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 12, čl. 16 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel zároveň podle § 39 zákona o Ústavním soudu navrhl přednostní projednání této ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2024 č. j. 40 Nc 23/2022-743 určil, že trvalé bydliště nezletilého je na adrese X (výrok I), udělil otci za vedlejší účastnici (dále též "matka") souhlas k evidenci trvalého bydliště nezletilého na adrese X (výrok II), zamítl návrh otce na uložení povinnosti matce, aby se zdržela změny trvalého bydliště nezletilého (výrok III), zamítl návrh otce na určení obvyklého bydliště nezletilého na území města X (výrok IV), zamítl návrh otce na uložení povinnosti matce navrátit obvyklé bydliště nezletilého na území města X a uložení povinnosti zdržet se změny obvyklého bydliště nezletilého mimo území města X (výrok V), udělil matce za otce souhlas k podání žádosti k předškolnímu vzdělávání nezletilého na adrese Mateřská škola A (výrok IV), určil, že místem obvyklého bydliště nezletilého je v době péče matky o nezletilého podle rozsudku okresního soudu ze dne 29. 9. 2022 č. j. 40 Nc 23/2022-138, ve spojení s opravným usnesením okresního soudu ze dne 31. 10. 2022 č. j. 40 Nc 23/2022-141, a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 9. 2023 č. j. 56 Co 10/2023-530, bydliště matky na adrese Y a v době péče otce na adrese X (výrok VII), zamítl návrh matky na určení trvalého pobytu nezletilého na adrese Y (výrok VIII), zamítl návrh otce na udělení souhlasu za matku k podání žádosti o přijetí nezletilého k povinné školní docházce na Gymnázium B, k podání žádosti k povinné školní docházce v 1. Základní škole C (výrok IX), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku VI (výrok X) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI). 3. K odvolání obou rodičů rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I mění tak, že se určuje jako místo trvalého pobytu nezletilého adresa X (výrok I), ve výrocích II, III, IV, V, VI, VII, VIII a X se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II) a rozsudek okresního soudu se ve výroku IX ruší a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III). Krajský soud shledal, že s ohledem na nejlepší zájem dítěte je v zájmu nezletilého, aby měl dvě bydliště, a to jak u otce, tak u matky. Je logické a legitimní, že matka se po rozpadu vztahu s otcem snaží vybudovat vlastní, bezpečné zázemí, což je i v zájmu nezletilého. Odstěhovala-li se do Z, kde nepochybně má největší možnosti profesního uplatnění, přičemž vzdálenost bydlišť rodičů v Z a X nevylučuje druhého rodiče z účasti na výchově nezletilého, matka nejednala v rozporu se zájmem nezletilého. Krajský soud se tak plně ztotožňuje s názorem okresního soudu, že po matce nelze spravedlivě žádat, aby nadále žila a pracovala v X, pokud v současné době žije a pracuje v Z. Za situace, kdy nezletilý je ve střídavé péči rodičů, je potom logické, že má v takovém případě dvě obvyklá bydliště. Jiná situace je pouze v případě trvalého pobytu dítěte, jelikož občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, které má nezletilý v X (v bydlišti otce). Obvyklé bydliště dítěte, byť zde dítě nemá evidovaný trvalý pobyt, však potom musí být (např. pro určení místa předškolního vzdělávání) bráno na roveň s místem trvalého pobytu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že bylo vydáno rozhodnutí bez toho, aniž by byl respektován a zkoumán nejlepší zájem nezletilého. Krajský soud porušil právo dítěte, aby jeho zájem byl hlediskem předním, jak z hlediska zájmu dítěte jako hmotného práva, ale rovněž ve smyslu procesního pravidla. Z obsahu napadeného rozhodnutí dostatečně nevyplývá, co soud shledává za zájem dítěte a ani z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jaká kritéria hodnocení nejlepšího zájmu dítěte soud využil. Z rozhodnutí krajského soudu ani není seznatelné, že by snad soud hodnotil dopady toho či onoho rozhodnutí na zájem nezletilého, a že by ho porovnal s právy a zájmy ostatních účastníků. Pouhá formulace krajského soudu, že "v zájmu nezletilého je, aby měl dvě bydliště, a to u otce v X a u matky v Z", rozhodně nelze považovat za vystižení nejlepšího zájmu dítěte. Mít dvě bydliště, navíc takto vzdálená, v zájmu dítěte podle pevného přesvědčení stěžovatele rozhodně není, zvláště pokud toto řešení vůbec nebylo nutné. V zájmu dítěte je mít jedno stabilní společné bydliště s oběma rodiči. Pokud však tento ideální stav není možný, pak je třeba zkoumat a hodnotit jaká další či jiná řešení budou mít jaký konkrétní dopad na dítě. Krajský soud ale dopady změny bydliště nezletilého z původního bydliště v X na nové bydliště v Z po dobu péče matky na dítě řádně nehodnotil a neporovnal to ani s případnými dopady do života matky. Sám stěžovatel v tom, že by nezletilý měl dvě bydliště, nespatřuje žádné pozitivum, pozitiva toto řešení má pouze pro matku, ovšem i pro matku byl měl být stěžejní zájem jejího dítěte, nikoliv její pohodlnější život. Ani krajský soud žádná pozitiva, která dvě bydliště, navíc takto vzdálená, nezletilému přinesou, neuvedl, a tedy ani neměl možnost tuto věc řádně zhodnotit. Obecné soudy dostatečným způsobem nehodnotily to, zda skutečně pro přestěhování matky z X do Z (a tedy i pro přestěhování nezletilého) existovaly tak závažné důvody a zda celá situace nemohla být řešena jinak. Obecné soudy tak v podstatě legitimizovaly protiprávní a i nemorální a zcela účelové jednání matky. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 6. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované v