II.ÚS 263/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 263/26 ze dne 13. 5. 2026 Tarifní hodnota, je-li předmětem řízení věc penězi ocenitelná   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Markem Škráškem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 49 Co 164/2023-645 a části výroku V. (ve vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem) rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. června 2023 č. j. 6 C 61/2016-499, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto: I. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 49 Co 164/2023-645 byla v části týkající se určení tarifní hodnoty pro stanovení výše odměny advokáta porušena práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2024 č. j. 49 Co 164/2023-645 se ruší. III. Ve zbývajících částech se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že původně dvěma samostatnými žalobami podanými u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") se F. S. (dále jen "žalobce") domáhal po stěžovateli odškodnění pracovního úrazu, a to jednak ztížení společenského uplatnění ve výši 6 690 000 Kč s příslušenstvím, jednak bolestného ve výši 1 001 400 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že k pracovnímu úrazu došlo v rámci plnění jeho pracovních úkolů pro stěžovatele, kdy při řízení nákladního vozidla došlo k dopravní nehodě, při které utrpěl těžké zranění. Následně došlo ke spojení věcí do jednoho řízení, a posléze vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění o částku 3 790 000 Kč a ve vztahu k bolestnému o částku 400 560 Kč. 3. Okresní soud po projednání věci shledal, že jedinou příčinou předmětné dopravní nehody bylo počínání žalobce, který jako řidič porušil předpisy o provozu na pozemních komunikacích. V záhlaví označeným rozsudkem proto zamítl žalobu, aby byl stěžovatel povinen zaplatit žalobci na ztížení společenského uplatnění částku 2 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na bolestném částku 600 840 Kč s příslušenstvím (výrok II.). V částkách 3 790 000 Kč a 400 560 Kč bylo řízení zastaveno (výroky III., IV.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.), České republice nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok VI.). 4. K odvoláním stěžovatele a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, (vedlejšího účastníka v řízení před okresním soudem a krajským soudem) byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I. II., VI. a části výroku V. (o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a Kooperativou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group) potvrzen (výrok I.). V části výroku V. o nákladech řízení mezi stěžovatelem a žalobcem byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na částečné náhradě nákladů řízení částku 11 433 Kč (výrok II.), dále mu byla uložena povinnost zaplatit na částečné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 888 Kč (výrok III.) a bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a Kooperativou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Jde-li o náklady řízení, krajský soud považoval za tarifní hodnotu pro určení výše odměny advokáta nikoli výši žalovaných částek, ale ve vztahu ke každé z věcí částku 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění účinném od 1. 7. 2014, po spojení věcí pak považoval za tarifní hodnotu jejich součet, tj. částku 100 000 Kč. Při určení tarifní hodnoty vyšel ze skutečnosti, že tato hodnota by měla odrážet skutečné náklady a nároky spojené s poskytováním právní pomoci. K tomu zejména zdůraznil, že stěžovatel byl v řízení podporován vedlejším účastníkem (tj. Kooperativou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group), jejíž argumentaci v podstatě přebíral, a že v řízení nebyl zjišťován rozsah újmy, o který ve sporu šlo. Proto považoval za odpovídající aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Současně shledal důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a to zejména v tom, že žalobce nemá žádné úspory, ze zdravotních důvodů není zaměstnán a jeho jedinými příjmy jsou invalidní důchod a příjem z pronájmu dvou bytů. Navíc je otcem dvou nezletilých dětí a matka dětí je ze zdravotních důvodů bez zaměstnání a pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti. Naproti tomu stěžovatel je prosperujícím podnikatelem s mnohamilionovým majetkem. Z uvedených důvodů považoval krajský soud za splněné podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu, a to v rozsahu 90%. Ze stejných důvodů přistoupil k aplikaci uvedeného ustanovení i v případě náhrady nákladů odvolacího řízení. 6. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 12. 2025 č. j. 21 Cdo 1401/2025-707 odmítl a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč. II. Argumentace stěžovatele 7. V podané ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že v předmětném řízení byl 100 % úspěšný, když po osmi letech trvání soudního sporu byla žaloba zamítnuta. Zdůrazňuje, že na nákladech právního zastoupení nárokoval celkem 1 152 320,51 Kč, avšak krajským soudem mu bylo přiznáno cca 1 % právních výloh, což považuje za nespravedlivé. Má za to, že při určení tarifní hodnoty pro stanovení výše odměny advokáta měl krajský soud vyjít ze součtu žalovaných částek podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (tj. 50 000 Kč, po spojení věcí 100 000 Kč). Neztotožňuje se se závěrem krajského soudu, že v řízení přebíral argumentaci vedlejšího účastníka (Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group), naopak poukazuje na to, že vznášel řadu námitek a argumentů, k nimž se vedlejší účastník připojil, a že soudu ani nepřísluší při rozhodování o nákladech řízení hodnotit, na kolik se účastníci řízení ztotožňují či podporují ve své právní argumentaci. Poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba zásadně při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a že soud musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Konstatuje, že žalobce do řízení vstupoval již s relevantními znaleckými posudky, které vyčíslovaly požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslil. 8. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ve věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 občanského soudního řádu pro odepření jeho práva na náhradu nákladů řízení v rozsahu 90 %. Tento závěr soud odůvodnil zejména tím, že nepřiznání nákladů řízení nezpůsobí na straně stěžovatele zásadní, případně větší újmu, avšak na straně žalobce by se tak nestalo, neboť žalobce nemá žádné úspory a jeho poměry jsou neutěšené. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že žalobce nepřijal smírný návrh na ukončení sporu, inicioval vedení odvolacího řízení a má ve vlastnictví tři bytové jednotky, z toho dvě komerčně pronajímá, navíc obdržel odškodnění úrazu ze sjednaného komerčního pojištění. Podle přesvědčení stěžovatele se soud náležitě nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi pro posouzení důvodnosti aplikace moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu (k čemuž odkazuje na četnou judikaturu) a už vůbec neodůvodnil jím určenou míru diskrece a užitého rozsahu krácení nákladů v poměru 90:10, přičemž mu ani nebyl dán prostor, aby se k zamýšlené aplikaci § 150 občanského soudního řádu vyjádřil. III. Vyjádření účastníků řízení 9. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu krajský soud, okresní soud a žalobce, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili. 10. Krajský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnu