II.ÚS 264/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 264/24 ze dne 14. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023 č. j. 6 Tdo 776/2023-4015 v té části výroku, kterou bylo rozhodnuto, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2023 č. j. 8 To 68/2022-3754 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. července 2022 č. j. 64 T 8/2019-3529, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, čl. 3, čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka (vedle dalších spoluobviněných) uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a za tento zločin a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 30 T 9/2021, byla podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku obvodního soudu ze dne 7. 4. 2021 sp. zn. 30 T 9/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Z podnětu odvolání obviněných (včetně stěžovatelky) a příslušného státní zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, částečně zrušil, a to mimo jiné i ve výroku o vině a trestu uloženého stěžovatelce, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatelku znovu uznal vinnou jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se (ve zkratce) dopustila tím, že uvedla v omyl vlastníky prodávající nemovitosti I. N. a L. J., kterým tvrdila, že úvěr zajištěný jejich nemovitostí použije k úhradě kupní ceny, ač věděla, že ani O. P. uvedený jako žadatel o úvěr, ani ona nejsou natolik solventní, aby dokázali úvěr dlouhodobě splácet, takže dojde k realizaci zástavního práva k jejich škodě. Za to a za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ze shora uvedeného rozsudku obvodního soudu byla podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku stěžovatelka odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byly uloženy peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z uvedeného rozsudku obvodního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Vrchní soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že ač stěžovatelka zpočátku měla záměr nemovitosti od I. N. a L. J. koupit, poté, s ohledem na svoji zadluženost a špatnou finanční situaci, došlo ke změně jejího cíle a peníze zaslané hypoteční bankou a určené k zaplacení kupní ceny prokazatelně a vědomě zneužila ve svůj prospěch. Nebyla přitom oprávněna disponovat s uvedeným prostředky, přesto je použila na své podnikatelské a jiné aktivity, aniž by jejich účel souvisel se zaplacením kupní ceny za nemovitost. Její tvrzení, že očekávala zisk z jiných podnikatelských aktivit, se ukázalo jako liché, poněvadž žádný zisk, z něhož by mohla své závazky uhradit, nerealizovala. Vrchní soud zdůraznil, že obhajoba stěžovatelky, že nemohla spáchat vytýkané jednání, neboť původně měla záměr nemovitost zakoupit a využívat tak, aby generovala zisk, byla pro právní posouzení jejího jednání irelevantní, neboť jen posunula okamžik, kdy stěžovatelka definitivně pojala podvodný úmysl získat úvěr za cenu realizace zástavního práva ke škodě původních majitelů nemovitosti. 5. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením rozsudek vrchního soudu částečně zrušil, a to toliko ve výroku o uložení peněžitého trestu (v této části stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu nenapadá). Jinak zůstal rozsudek vrchního soudu nezměněn. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není dán žádný zjevný rozpor, že rozhodující soudy nižších stupňů se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rozebírá jednotlivé pasáže napadených rozhodnutí, ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a opětovně namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Znovu tvrdí, že jejím jednáním nedošlo k naplnění skutkových podstat trestných činů podvodu a úvěrového podvodu a že její vina nebyla v řízení prokázána. Jde-li o zločin podvodu, poukazuje zejména na absenci subjektivní stránky s tím, že ze žádného důkazu nelze dovodit, že od počátku chtěla spáchat podvodné jednání, naopak je přesvědčena, že důkazy svědčí o jejím prvotním záměru nemovitost koupit, rekonstruovat a pronajímat, což podvodný úmysl vylučuje. Má za to, že krajský soud žádným způsobem její podvodné jednání neodůvodnil a vrchní soud pak bez dalšího dokazování uzavřel, že věděla, že žádost o úvěr obsahuje nepravdivé údaje o skutečném účelu úvěru a osobě, která bude splátky úvěru bance hradit. Takový postup je podle stěžovatelky nezákonný, neboť vrchní soud hodnotil provedené důkazy odlišně od krajského soudu, aniž by provedl k dané skutečnosti jakékoli dokazování. Není podle ní zřejmé, z jakých důkazů vrchní soud a Nejvyšší soud dovodily závěr o tom, že v momentě podání žádosti o úvěr již měla podvodný úmysl. O. P. byl podle ní skutečným žadatelem o úvěr, proto byl za jeho splácení odpovědný. Pozastavuje se nad tím, proč v dané věci nebyla obviněna také advokátka Ľ. H., která na svůj účet úschov přijala vysokou finanční částku vyplacenou z předmětného úvěru. Je toho mínění, že i kdyby zmíněnou advokátku jakkoli požádala o vyplacení určité částky z dané úschovy, advokátka to učinit neměla. Poukazuje na četnou judikaturu týkající se úmyslu pachatele u trestného činu podvodu. Podle ní má její konflikt s poškozenými soukromoprávní povahu a je třeba ho primárně řešit prostředky soukromého práva. Zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. 7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že i bylo-li by jí určité podvodné jednání prokázáno, nelze užít právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, neboť její jednání nelze vztahovat k celé částce vyplaceného úvěru, ale pouze k té, kterou reálně užila. Obecné soudy se podle ní rovněž dostatečně nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, které podrobně vyjmenovává, a uzavírá, že jde o tzv. opomenuté důkazy. K tomu odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.