II.ÚS 2643/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2643/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti VIZOPOL s. r. o., sídlem čtvrť A. Háby 915, Vizovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 Afs 403/2020-63, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020, č. j. 62 Af 76/2019-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností ze dne 23. 9. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "finanční úřad") neuznal v napadených rozhodnutích blíže specifikovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), který stěžovatelka uplatnila jednak u dodávky hraček a reklamních předmětů a jednak u poskytování služeb přepravy a obchodního zastoupení. Na základě toho finanční úřad dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce DPH. Následně Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo dodatečné platební výměry. Orgány daňové správy dospěly k závěru, že jde-li o dodávku hraček a reklamních předmětů, stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neodstranila pochybnosti ohledně dodavatelů zboží a rozsahu, v němž bylo dodáno. U poskytování služeb přepravy a obchodního zastoupení nebyly rovněž podle orgánů daňové správy odstraněny pochybnosti o jejich faktickém uskutečnění v deklarovaném rozsahu a deklarovaným dodavatelem. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl, neboť přisvědčil závěrům Odvolacího finančního ředitelství, že byly dány důvodné pochybnosti o dodavatelích a odběratelích zboží, kdy stěžovatelka ani neunesla důkazní břemeno ohledně faktického uskutečnění předmětného plnění. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou. II. 4. Podobně jako v řízení před správními soudy stěžovatelka tvrdí, že v průběhu daňového řízení byl zvolen prakticky neunesitelný důkazní standard, který je založen na absenci řádného hodnocení předložených daňových dokladů, a který se stal také vnitřně rozporným. Konkrétněji stěžovatelka namítá, že pochybnosti o rozsahu plnění vycházely prakticky pouze z provedených svědeckých výpovědí skladníků stěžovatelky. Svědci podle stěžovatelky při výslechu potvrdili nejen předmět řízení, ale také dodavatele a především samotný rozsah těchto plnění. Podle stěžovatelky vyplývá tvrzená absence rozsahu přijatého plnění přímo z obsahu daňových dokladů. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že zatímco u jednoho plnění byly výslovně žádány dodací listy, v případě jiného plnění i přes předložení dodacích listů stejně zůstalo důkazní břemeno neuneseno. Stěžovatelka je přesvědčena, že minimálně v případech plnění týkajících se dodání mixu plyšových a plastových hraček, stejně jako v případě reklamních plnění, prokázala nejen faktickou existenci plnění, ale především jejich rozsah. 5. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na přístup k soudu postupem Nejvyššího správního soudu, který nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky, jak jej o to stěžovatelka žádala. III. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". 10. K tvrzení stěžovatelky, že rozsah přijatého plnění vyplývá přímo z obsahu daňových dokladů, Ústavní soud předně odkazuje na to, co uvedl již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. "Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. I když tak daňový subjekt učiní a předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným (bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). 11. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05, dostupný též na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). 12. Ohledně samotného hodnocení provedených důkazů správními orgány a obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. 13. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02