II.ÚS 2657/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2657/21 ze dne 20. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilého Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného zákonnou zástupkyní Pavlou B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou, sídlem Eliášova 28, Praha 6, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 7. 2021, č. j. 2 T 68/2021-175, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Jiřího K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen v záhlaví označený trestní příkaz s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že nezletilý stěžovatel byl obětí přečinu výtržnictví, jehož se dopustil vedlejší účastník. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") shledal vedlejšího účastníka vinným tím, že "dne 17. 7. 2020 v 18,20 hodin v areálu Masarykova tábora YMCA u obce S., před nejméně třemi osobami, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného [stěžovatele] tím způsobem, že ho udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé části hlavy, přičemž poškozený po úderu upadl na zem, při napadení utrpěl poškozený lehkou komoci mozkovou a vlivem pádu drobné oděrky na horních končetinách, zranění si vyžádalo ošetření na dětském oddělení Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov a hospitalizaci do 18. 7. 2020 z důvodu observace, při propuštění byl poškozenému doporučen klidový režim bez nutnosti další léčby", tedy se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, čímž spáchal přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Vedlejší účastník byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž stěžovatel byl jako poškozený odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedlejší účastník nepodal proti trestnímu příkazu odpor, tudíž trestní příkaz nabyl právní moci 17. 8. 2021. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel rekapituluje průběh skutkového děje shora popsaného fyzického útoku a tvrdí, že trestný čin měl být kvalifikován jinak, nikoli jako "pouhé" výtržnictví s tím, že orgány činné v trestním řízení dostatečně neposoudily možnou předsudečnou pohnutku pachatele související s tím, že stěžovatel je Rom a pachatel při útoku měl podle některých svědectví použít rasisticky zabarvený výraz. Ačkoli bylo na předsudečnou pohnutku v průběhu trestního řízení zmocněnkyní stěžovatele opakovaně poukazováno, v obžalobě podané Okresním státním zastupitelstvím v Kutné Hoře (dále jen "okresní státní zastupitelství") nebyla tato pohnutka zohledněna, přičemž okresní soud poté právní kvalifikaci okresního státního zastupitelství bez dalšího převzal. 5. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že útok pachatele na jeho osobu byl mírnější intenzity a že jej nelze srovnávat s útoky ohrožující život. Poukazuje však na další relevantní faktory, které jsou dostatečné pro aktivaci povinnosti státu zabývat se porušením čl. 3 Úmluvy ve spojení s čl. 14 Úmluvy, a to nízký věk stěžovatele jako oběti, jeho zdravotně psychické potíže (je v péči klinického psychologa, má sluchové postižení, z důvodu snížení rozumových schopností navštěvuje speciální školu), a zejména rasová motivace útoku. 6. Policejní orgán byl od počátku s rasistickým slovním projevem pachatele obeznámen, přesto v žádné fázi přípravného řízení jednání pachatele právně nekvalifikoval s přihlédnutím k předsudečné pohnutce. Stěžovatel má za to, že kdyby nepatřil k etnické minoritě, pachatel by na něj neútočil s takovou intenzitou. Byť jej uhodil pouze otevřenou dlaní, došlo k pádu na zem a lehkému otřesu mozku. Policejní orgán však nejprve věc posoudil jako pouhý přestupek a až na základě pokynu dohledového státního zástupce začal věc opět prověřovat jako možný trestný čin. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení rezignovaly na odhalení předsudečné pohnutky pachatele a jejího zohlednění v rámci právní kvalifikace. 7. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na účinné vyšetřování předsudečné trestné činnosti, resp. trestné činnosti z nenávisti a z ní plynoucí povinnost odhalit diskriminační, předsudečný či nenávistný motiv na straně pachatele. Jedním z nejdůležitějších předsudečných indikátorů je existence nenávistného verbálního projevu ze strany pachatele před, při anebo po útoku, přičemž pokud se v rámci prověřování, resp. vyšetřování trestného činu objeví důkaz o učinění takového projevu, tak musí být důkladně prověřeny všechny skutečnosti za účelem odhalení možného rasového motivu. 8. Stěžovatel dále vytýká napadenému trestnímu příkazu, že byl se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel připomíná, že obecné soudy nesmějí interpretovat práva poškozených restriktivním způsobem a připomíná nálezy Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2018 Sb.) a sp. zn. III. ÚS 1716/16 ze dne 9. 8. 2016 (N 151/82 SbNU 385). Stěžovatel legitimně očekával, že soud přizná stěžovateli jako poškozenému náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v případě, že se poškozený se svým nárokem k trestnímu řízení řádně a včas připojil. Soud se vyhnul posouzení otázky náhrady nemajetkové újmy, ačkoli zjištěný skutkový stav umožňoval tuto otázku posoudit. Nárok Všeobecné zdravotní pojišťovny však soudem přiznán byl. 9. Stěžovatel dále připomíná, že Ústavní soud již v judikatuře připustil porušení práva poškozeného na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny tím, že mu obecné soudy přiznaly excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy a se zbytkem nároku jej odkázaly do občanskoprávního řízení. Institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení by pozbyl svého smyslu v případě, kdy by obecné soudy nadužívaly možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Je neakceptovatelné, pokud soudy k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul. Stěžovatel dále upozorňuje na potřebu včasnosti náhrady nemajetkové újmy. Obsah spisu a důkazní situace soudu umožňovala nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozenému vůči obžalovanému přiznat. 10. Stěžovatel tak tvrdí, že napadeným rozhodnutím soud porušil jeho právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti dle čl. 10 odst. 1 Listiny tím, že mu nepřiznal náhradu nemajetkové újmy a odkázal jej na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále tvrdí porušení práva na účinné vyšetřování dle čl. 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace dle čl. 14 Úmluvy tím, že stát nedostál svému pozitivnímu závazku odhalit předsudečný motiv pachatele tam, kde tomu okolnosti spáchání trestného činu zjevně nasvědčovaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 12. Ústavní soud však zároveň připomíná, že stěžovatelem tvrzený zásah do práva na účinné vyšetřování plyne z výroku o vině, jemuž stěžovatel vytýká, že nezahrnuje tvrzenou nenávistnou pohnutku trestného činu. Jak Ústavní soud v obdobné situaci připomenul již v nálezu III. ÚS 1412/20 ze dne 6. 10. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí orgánu veřejné moci může napadat ten, kdo byl účastníkem řízení, z něhož takové rozhodnutí vzešlo. Stěžovatel byl účastníkem trestního řízení proti vedlejšímu účastníku, avšak pouze v postavení poškozeného. Byl tedy účastníkem adhezního řízení, ovšem nikoliv již účastníkem řízení o vině a trestu, přičemž taková procesní konstelace zabraňuje tomu, aby se stěžovatel mohl domáhat zrušení výroku o vině (resp. výroku o trestu). Judik