II.ÚS 2657/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2657/24 ze dne 30. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Antonínem Tichým, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 3, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2024 č. j. 3 Tdo 19/2024-518 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2023 č. j. 11 To 164/2023-485, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2022 č. j. 14 T 135/2021-450 uznán vinným dvěma přečiny sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené Jana S. a Eva S. /jedná se o pseudonymy/ (dále jen "poškozené") odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání stěžovatele a příslušného státního zástupce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným dvěma přečiny znásilnění, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že jako zkušební komisař dne 31. 5. 2019 (v případě poškozené Jany S.) a dne 21. 4. 2021 (v případě poškozené Evy S.) v učebně Autoškoly X, v úmyslu dosáhnout sexuálního uspokojení s poškozenými, které předtím úspěšně vykonaly závěrečnou zkušební jízdu v motorovém vozidle a očekávaly, že od něj v učebně obdrží osvědčení, osahával poškozené na těle, přestože s tím nesouhlasily, což daly zřetelně najevo, přičemž si byl po celou dobu vědom, že poškozené se jeho jednání nebyly schopny bránit. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nutno dodat, že nešlo o první rozhodování okresního soudu a krajského soudu v dané věci. Nejprve byl stěžovatel v této věci rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 14 T 135/2021-389 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. K odvolání příslušného státního zástupce byl uvedený rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 20. 10. 2022 sp. zn. 11 To 299/2022 zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 5. Dovolání stěžovatele proti v záhlaví specifikovanému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že učiněná skutková zjištění soudů jsou produktem selektivního a předpojatého hodnocení provedených důkazů, a že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v přímém rozporu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že v řízení bylo postupováno v rozporu s pravidlem in dubio pro reo a že učiněná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozebírá výpovědi poškozených a tvrdí, že ke skutku dne 31. 5. 2019 nemohlo dojít, protože do předmětné učebny vůbec nejezdil a o její existenci nevěděl, poprvé v ní byl až v roce 2021. Poukazuje na to, že v dané učebně probíhal v čase, kdy měl být spáchán trestný čin vůči poškozené Jany S., Kurz zdokonalování odborné způsobilosti řidičů, a že výslech poškozených v přípravném řízení byl proveden pouze ve formě úředního záznamu, přičemž při hlavním líčení nevypovídaly totožně, jako na úřední záznam. Podle stěžovatele bylo třeba ověřit, zda výpověď poškozených může být věrohodná v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Dále uvádí, že jedním ze stěžejních důkazů byl facebookový příspěvek a komentáře pod ním, ze kterého však podle něj nevyplývá jednoznačná identifikace jeho osoby. Podotýká, že nebyl jediným zkušebním komisařem pro Autoškolu X a že z předložené konverzace je spíše zřejmé, že nevhodného chování se dopustil učitel D. H. Je přesvědčen, že výpovědi poškozených, na základě nichž byl uznán vinným vytýkaným jednáním, nejsou podpořeny žádnými dalšími objektivními důkazy. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatel téměř doslovně cituje odůvodnění zprošťujícího rozsudku okresního soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 14 T 135/2021-389. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá i toto usnesení. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 či ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. V návaznosti na tento závěr Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozh