II.ÚS 2662/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2662/22 ze dne 17. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., právně zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2022, č. j. 7 Tdo 471/2022-12240, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021, sp. zn. 5 To 255/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. července 2021, č. j. 4 T 50/2017-11917, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces zejm. podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud" nebo "nalézací soud") uznán vinným dvěma zločiny pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ("tr. zákoník"), dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku (spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 16 T 100/2020, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Rozsudek obsahuje také zprošťující část v případě některých dílčích útoků. Stěžovatelova trestná činnost spočívala podle zjištění nalézacího soudu v sérii jednání spáchaných v letech 2009-2012, jimiž stěžovatel v součinnosti s dalšími osobami připravili a vyvolali dopravní nehody, popřípadě předstírali krádeže motorových vozidel, a na základě takto vyvolaných pojistných událostí pak byla požadována pojistná plnění, která zčásti byla, zčásti nebyla vyplacena (v některých případech v požadované výši). Celkem šlo tedy o dvanáct dílčích skutků (útoků), jež jsou považovány za tři samostatné trestné činy. 3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí nalézacího soudu v celé odsuzující části a stěžovatele znovu uznal vinným týmiž útoky s následující změnou: Pod body I/1-8 jsou uvedeny útoky, jimiž byla způsobena škoda celkem 2 499 257 Kč s tím, že pokud by došlo k vyplacení všech požadovaných pojistných plnění, škoda by činila 3 103 033 Kč. Pod body II/1-3 jsou uvedeny útoky, jimiž byla způsobena škoda celkem 1 287 920 Kč, jednání však směřovalo k celkové škodě 1 292 242 Kč. Útokem pod bodem III byla způsobena škoda 261 250 Kč. Celkově jednání stěžovatele pak směřovalo ke způsobení škody ve výši 4 656 525 Kč, dokonaná škoda činila 4 048 427 Kč. Jednotlivé pokračující skutky (I, II a III) městský soud právně kvalifikoval shodně jako nalézací soud. Za uvedené zločiny a přečin a dále za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 16 T 100/2020, uložil stěžovateli podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu Praha-východ, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Nově bylo také rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. 4. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel zejména namítal, že soudy učinily skutková zjištění na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, tj. důkazů provedených před zrušením původního rozsudku odvolacím soudem, ačkoli od provedení těchto důkazů a novým hlavním líčením po zrušení původního rozsudku uplynula delší doba a že nebylo řádně reagováno na jeho výpověď v hlavním líčení a jeho důkazní návrhy. Rovněž soudům vytkl nesprávné právní posouzení skutků z hlediska pokračování v trestném činu (ve skutečnosti podle něj některé "dílčí útoky" představovaly samostatný trestný čin). Nejvyšší soud nicméně pochybení nižších soudů neshledal. Skutková zjištění soudů podle něj nejsou v žádném zjevném rozporu s důkazy. Neshledal ani žádné navrhované důkazy, které by zůstaly neprovedeny nedůvodně a přesto, že byly pro rozhodná skutková zjištění podstatné. Podle Nejvyššího soudu došlo k naplnění znaku pokračujícího trestného činu podle § 116 tr. zákoníku. Kritéria pokračování v trestném činu byla (včetně stěžovatelem zpochybňované blízké časové souvislosti) u posuzovaných útoků naplněna. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a došlo k porušení principu presumpce neviny. Těžištěm porušení jeho ústavních práv, včetně práva na spravedlivý proces a navazujících zásad v tomto řízení, je porušení zásady zjištění skutkového stavu věci. Soudy rezignovaly na složitost celého případu, což dokládá i to, že skutkové věty jsou u jednotlivých skutků naprosto doslovně stejné a jsou jen kopírovány toliko změnou na konkrétní okolnosti jednotlivých skutků. Soudy tedy nezkoumaly podrobně okolnosti týkající se každého dílčího skutku samostatně. Nebyla ale prověřena například doba, kdy se skutky konkrétně staly, po jakou dobu trvala příprava k jednáním, kdy došlo k registraci vozidel na zájmové osoby, ani za jak dlouho po registraci došlo k pojistným událostem apod. Dokazování soudy neprovedly v plném, potřebném, rozsahu. V doplnění stěžovatel uvedl, že došlo k porušení zásady úplného zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a k porušení zásady volného hodnocení důkazů. V průběhu trestního řízení bylo stěžovatelem poukázáno na vícero možností skutkového děje, s čímž se soudy nevypořádaly - zejm. z hlediska naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty pojistného podvodu dle § 210 tr. zákoníku. Trestní řízení stěžovatele bylo vedeno způsobem, který měl vést k odsouzení stěžovatele za každou cenu. Pokud obvodní soud neměl souhlas stěžovatele k pouhému přečtení již provedených důkazů v předchozích hlavních líčeních, tak měl dle tohoto ustanovení povinnost provést znovu celé hlavní líčení a to včetně faktického provedení důkazů. Hlavní líčení se přitom konalo s odstupem cca jednoho roku, čímž došlo navíc k porušení zásady bezprostřednosti. Odvodnění soudů vykazuje známky libovůle. V mnoha případech byly důkazy vyhodnocovány proti verzi skutkového děje stěžovatele. 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní