II.ÚS 2668/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2668/24 ze dne 6. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Danielou Blažkovou, advokátkou, sídlem Jižní 1300/28, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2024 č. j. 6 Tdo 54/2024-2764, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2023 č. j. 7 To 52/2023-2630 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. dubna 2023 č. j. 98 T 8/2022-2460, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelem vymezený petit (ve spojení se záhlavím ústavní stížnosti) nebyl zcela jasný, neboť zaměňoval spisové značky jednotlivých rozhodnutí. Vzhledem k obsahu argumentace, brojící zásadně proti všem třem rozhodnutím, nahlížel Ústavní soud na stěžovatelův návrh tak, že se domáhá zrušení všech tří uvedených rozhodnutí, aniž by jej vyzýval k upřesnění petitu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v ranních hodinách při jízdě automobilem se svou manželkou ji nejprve ochromil paralyzérem, který si dopředu koupil, posadil ji na místo řidiče a automobil nechal sjet do lesa, kde jej polil benzínem a zapálil. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě řetězce doplňujících se důkazů. Především bylo znaleckým zkoumáním vyloučeno, že by k požáru vozidla a smrti poškozené došlo v důsledku nehody. Stěžovatelův mobilní telefon byl přihlášen k buňce mobilního operátora v místě nehody (a nikoliv doma, kde měl tou dobou údajně spát). Stěžovatelův syn vypověděl, že se kolem šesté hodiny ranní probudil a na chodbě potkal stěžovatele oblečeného do venkovního oblečení, z něhož se zrovna převlékal. Stěžovatel podle svědka působil nervózně. Stěžovatel v průběhu trestního řízení významně měnil svou obhajobu. Například v první procesně použitelné výpovědi uvedl, že manželka chtěla spáchat sebevraždu, v čemž jí pomohl. Posléze uvedl, že ten den s nimi v autě jel neznámý muž, který manželku vydíral, a když nedostal peníze, tak ji omráčil a donutil stěžovatel řídit vozidlo do lesa na místo činu. I tuto verzi však v průběhu hlavního líčení měnil. Měnící se verze obhajoby soud považoval za čím dál absurdnější, zjevně uzpůsobované vyvíjející se důkazní situaci. Sám stěžovatel pak řadu důležitých důkazů zničil. První procesně použitelná výpověď popisuje průběh událostí obdobně jako pozdější znalecké zkoumání. I časové aspekty (podle kamerových záznamů a možností jízdy a chůze) odpovídají provedeným důkazům. Svědecké výpovědi (zejména dvou osob, které vozidlo to ráno viděly) nikterak vinu stěžovatele nezpochybňují. Verzi o plánované sebevraždě nepřímo vyloučili příbuzní a známí poškozené, jakož i její chování před činem. Týden před činem si stěžovatel opatřil paralyzér. Dva dny před činem se stěžovatelův mobilní telefon nacházel poblíž místa činu (soud neuvěřil jeho verzi o schůzce se ženou, jejíž existence nebyla ničím prokázána). Nelogické je i chování stěžovatele po činu, neboť postrádá nejen jakékoliv známky truchlení, ale okamžitě poté, co je údajně svědkem usmrcení své ženy vyděračem si jde lehnout a usne. Pravděpodobným motivem bylo, že poškozená zjistila stěžovatelovu nevěru a chtěla se rozvést. Vzhledem k tomu, že poškozená byla po zásahu paralyzérem znehybněna, avšak stále při vědomí (a tedy cítila bolest a uvědomovala si neodvratitelnost smrti), hodnotil soud způsob spáchání skutku jako zvlášť trýznivý. Podle znaleckého posudku vdechovala zplodiny z hoření několik desítek sekund až málo minut. Déletrvající bezvědomí by se projevilo pohmožděním a krvácením mozku, které zjištěno nebylo. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil výrok o trestu a sám stěžovatele odsoudil k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 let (krajský soud trest nesprávně neoznačil jako výjimečný). Jinak se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. V průběhu odvolacího řízení stěžovatel nově přišel s konkrétní identifikací zmíněného vyděrače. Tato osoba byla v průběhu odvolacího řízení vyslechnuta a soud jí uvěřil, že stěžovatele nezná a se skutkem nemá nic společného. Její telefon se v době skutku nenacházel poblíž místa činu. Soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že jeho vina byla dovozena pouze na základě nepřímých důkazů, neboť jeho vlastní procesně použitelná výpověď je důkazem přímým. V takové důkazní situaci soud jako nadbytečné zamítl důkazní návrhy prověrkou toho, zda se stěžovatel mohl stihnout z místa činu vrátit domů, jakož i vypracování tzv. identikitu údajného vyděrače. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy se zároveň řádně vypořádaly s uplatněnou obhajobou i důkazními návrhy stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině se opírá pouze o nepřímé důkazy. Stěžovatelovo pachatelství nebylo tedy prokázáno s potřebnou mírou jistoty. Soudy se dostatečně nevypořádaly se stěžovatelovou konzistentní obhajobou, že jeho manželka byla neznámou osobou vydírána a tento vyděrač ji v osudný den usmrtil. Tuto osobu stěžovatel poznal až po vyhlášení rozsudku. Uvedenou výpověď přitom přinejmenším nepřímo potvrdili dva svědci. Nebylo ani prokázáno, jak vznikl požár vozidla (na stěžovateli žádné stopy po manipulaci s ohněm nebyly). Soudy navíc odmítly provést vyšetřovací pokus, aby se vůbec dalo zjistit, zda stěžovatel mohl (z časového hlediska) uvedený skutek spáchat. Důkazy navržené na podporu obhajoby soudy bez náležitého odůvodnění odmítly provést. Důkazní oporu nemá ani závěr, že čin byl spáchán zvlášť trýznivým způsobem, neboť nebylo vyloučeno, že poškozená byla po celou dobu v bezvědomí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ