II.ÚS 268/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 268/25 ze dne 7. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Radky Macháčkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 121/2023-32 ze dne 28. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Ad 6/2021-33 ze dne 10. 5. 2023, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. MPSV-42000/002201/21/010/JB ze dne 3. 2. 2021 a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení č. j. 42013/2278385/20/013/202/Hlo ze dne 16. 12. 2020, spojené s návrhem na zrušení § 16 písm. a), § 18 odst. 2 a § 19 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, České správy sociálního zabezpečení a Pražské správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že zákonná úprava peněžité pomoci v mateřství ("PPM") odporuje ústavnímu pořádku a mezinárodním závazkům České republiky. Podle stěžovatelky je výše PPM u osob samostatně výdělečně činných neadekvátní a diskriminační, a to především v situaci tzv. řetězení mateřství. 2. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená především v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 11 odst. 2 písm. b) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen ("CEDAW"), čl. 12 odst. 1 Evropské sociální charty, čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ("MPHSK") a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. 3. Stěžovatelka dále navrhuje zrušit v záhlaví uvedená ustanovení zákona o nemocenském pojištění ("ZNP"). II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 4. Stěžovatelka je advokátka, která od října 2016 vykonává advokacii jako osoba samostatně výdělečně činná ("OSVČ"). Od prosince 2016 se stala dobrovolným účastníkem nemocenského pojištění a v listopadu 2017 nastoupila na mateřskou dovolenou se svým prvním dítětem. Denní výše peněžité pomoci v mateřství ("PPM") u ní činila 311 Kč, tj. přibližně 9 300 Kč měsíčně. Posléze stěžovatelka nastoupila na rodičovskou dovolenou, pobírala rodičovský příspěvek a zároveň vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako činnost vedlejší. V září 2020 se stěžovatelce mělo narodit dítě druhé. 5. V červenci 2020 stěžovatelka zažádala o peněžitou pomoc v mateřství ("PPM") ve vztahu ke svému druhému dítěti. Jelikož stěžovatelka nesouhlasila s původním určením výše PPM, Pražská správa sociálního zabezpečení v prosinci 2020 vydala rozhodnutí, kterým stěžovatelce přiznala nárok na PPM z titulu nemocenského pojištění OSVČ, a to v období od začátku srpna 2020 do konce listopadu 2020 v denní výši 161 Kč, tj. přibližně 4 900 Kč měsíčně. Česká správa sociálního zabezpečení následně v únoru 2021 odvolání zamítla. 6. Stěžovatelka proti správnímu rozhodnutí brojila žalobou, ve které tvrdila, že jí PPM nebyla stanovena v odpovídající výši. Městský soud v Praze ("městský soud") žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl především k následujícím závěrům: Ustanovení § 19 odst. 3 ZNP obsahuje pravidlo "zvýhodňující" zaměstnankyně v situaci tzv. řetězení mateřství. Podle něho může zaměstnankyně v průběhu čerpání rodičovského příspěvku v případě narození dalšího dítěte do 4 let věku předchozího dítěte spoléhat na to, že její PPM bude vypočtena ze stejného vyměřovacího základu jako v případě prvního dítě (je-li tento základ vyšší). Zákon ovšem neobsahuje obdobné pravidlo pro OSVČ; u takových osob proto z předchozího vyměřovacího základu pro "první" PPM vycházet nelze. Rozsah sociální podpory je zcela v kompetenci zákonodárce. V systému sociálního zabezpečení je postavení zaměstnanců a OSVČ odlišné, a to vzhledem k rozdílnému charakteru jejich výdělečné činnosti, z něhož vyplývá i jiný systém přispívání těchto skupin do systému sociálního zabezpečení. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že zatímco zaměstnankyně jsou nemocensky pojištěny povinně ze zákona, OSVČ si mohou zvolit, zda nemocensky pojištěny budou, zatímco je rovněž možné ovlivnit výši vyměřovacího základu. V případě zaměstnankyň dále platí, že při výpočtu výše PPM se vychází z vyměřovacího základu, který se odvíjí od příjmu dotyčné zaměstnankyně, tj. sama zaměstnankyně nemůže výši PPM ovlivnit. Naproti tomu OSVČ může určit, zda bude pojištěna a zároveň může ovlivnit výši PPM skrze dobrovolné zvýšení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na důchodové pojištění, a to až do maximální výše základu. Stěžovatelka takové možnosti v rozhodném období ovšem nevyužila. 7. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatelky odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy. III. Shrnutí argumentace stěžovatelky 8. Zaprvé, stěžovatelka namítá, že výše PPM u druhého dítěte je protiústavní, neboť nezajišťuje adekvátní materiální standard ochrany mateřství a základního práva na pomoc od státu rodiči. Příliš nízká PPM zasahuje do jádra tohoto základního práva, jež je vymezeno relevantní zákonnou úpravou ve spojení s mezinárodními závazky. Mezníkem ingerence Ústavního soudu ve vztahu k čl. 32 odst. 5 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny je ve světle mezinárodních závazků zajištění materiálního standardu, který poskytuje "adekvátní" úroveň PPM; takový standard v případě stěžovatelky zajištěn nebyl, neboť výše její PPM činila cca 4 900 Kč měsíčně, zatímco před nástupem na PPM měla průměrný výdělek kolem 22 000 Kč a rodičovský příspěvek 8 000 Kč. 9. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/23 ze dne 6. 9. 2023, jež se týkalo jiné věci stěžovatelky, pominul, že v souladu s čl. 11 odst. 2 písm. b) CEDAW je povinností státu nastavit právní úpravu PPM způsobem, který bude jednak zohledňovat výši příjmů, a dále bude adekvátní, a to bez ohledu na druh výdělečné činnosti. Smyslem PPM je poskytnout osobě finanční podporu, která přiměřeně nahrazuje ztrátu příjmu v souvislosti s narozením dítěte. PPM by měla sloužit k ochraně zdraví a zajištění životní úrovně podobné té, kterou žena dosahovala před vznikem sociální události. Přestože CEDAW umožňuje státům přijmout odlišnou úpravu pro OSVČ oproti zaměstnancům, činí tak za předpokladu, že je zohledněna výše příjmů a související příspěvky. Výše příspěvků může být zastropována pouze za předpokladu, že půjde dál o adekvátní náhradu za ztrátu příjmů (stěžovatelka odkazuje na CEDAW, Elisabeth de Blok a další proti Nizozemí ze dne 24. 3. 2014, CEDAW/C/57/D/36/2012; a CEDAW, Dung Thi Thuy Nguyen proti Nizozemí ze dne 29. 8. 2006, CEDAW/C/36/D/3/2004). 10. Evropský výbor pro sociální práva při posuzování porušení čl. 12 Evropské sociální charty vychází z toho, že minimální úroveň PPM nesmí klesnout pod hranici chudoby definovanou jako 50 % mediánu ekvivalizovaného příjmu. Pohybuje-li se příspěvek na úrovni mezi 40 % a 50 %, lze zohlednit další dávky; jinak jde o zjevně nepřiměřenou úroveň. V roce 2020 v České republice takový medián dosahoval úrovně 14 151 Kč. 11. Požadavek na určitou výši PPM vyplývá rovněž z dalších mezinárodních dokumentů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Mezinárodní organizace práce ("MOP") č. 183 platí, že vycházejí-li peněžité dávky z předchozího výdělku, nesmí být jejich výše menší než dvě třetiny předchozího výdělku ženy nebo výdělku, který se bere v úvahu pro výpočet dávek. Podle čl. 2 odst. 1 doporučení MOP č. 191 by peněžitě dávky měly dokonce poskytovat plnou náhradu předchozího výdělku. Požadavek přiměřenosti, důstojnosti a srovnatelnosti s pracovníky na plný úvazek vyplývá rovněž z čl. 10 odst. 2 MPHSK. 12. Neadekvátnost úrovně PPM vyplývá rovněž z jiných vnitrostátních ukazatelů: průměrná denní výše PPM v roce 2018 činila 584 Kč (tj. více než trojnásobek oproti stěžovatelce); minimální mzda v roce 2020 činila 14 600 Kč; částka normativních nákladů na bydlení v Praze téměř 7 000 Kč a výše životního minima pro dvě osoby 5 520 Kč. Výše stěžovatelčiny PPM byla podstatně nižší, a proto dávka nemohla sloužit ani k zajištění základních životních podmínek. Odkazování stěžovatelky na další dávky sociálního zabezpečení správními soudy smazává specifickou roli žen a jejich význam ve vztahu k mateřství, vede k udržování systémových nerovností, současně zastírá a minimalizuje odpovědnost státu; nabourává proto podle stěžovatelky podstatu práva na PPM. 13. Správní soudy odkázaly stěžovatelku na možnost ovlivnit výši PPM skrze navýšení vyměřovacího základu pro odvod pojistného na důchodové pojištění. To je ovšem pro stěžovatelku a ženy v obdobné životní situaci početí potomků v kombinaci se začátkem kariéry pouze iluzorní. Kdyby si stěžovatelka zvý