II.ÚS 2683/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2683/21 ze dne 17. 3. 2022 N 34/111 SbNU 55 K nákladu řízení spočívajícím v kompenzaci jistoty na nařízení předběžného opatření   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Žerta, zastoupeného JUDr. Zborovem Dvořákem, advokátem, se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, proti výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Martina Urbana, zastoupeného JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem, se sídlem K. H. Máchy 604/6, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Výrokem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410 se ruší. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I. Průběh řízení před obecnými soudy 2. Vedlejší účastník (v původním řízení žalobce, dále též jako "žalobce") se žalobou proti stěžovateli domáhal zaplacení částky 773 368 Kč s příslušenstvím. Žalobu původně adresoval Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, u něhož předtím žalobce podal návrh na vydání předběžného opatření a složil jistotu ve výši 50 000 Kč. Návrhu soud usnesením ze dne 4. 3. 2013 pod č. j. 0 Nc 4151/2013-92 vyhověl a uložil stěžovateli, aby se zdržel nakládání se svým spoluvlastnickým podílem na specifikovaných nemovitostech. Následně byl spor předán po úspěšně uplatněné námitce místní nepříslušnosti soudu Obvodnímu soudu pro Prahu 7. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. 5. 2018 č. j. 10 C 307/2013-246 uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 141 748 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 27. 11. 2012 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 631 620 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III a IV) a účastníků (výrok V). 4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 7. 2. 2019 č. j. 29 Co 484/2018-299 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 141 748 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku II jej potvrdil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 11 468 Kč (výrok II) a dále mu uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 170 537,40 Kč (výrok III). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2020 č. j. 32 Cdo 1772/2019-364 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019 č. j. 29 Cdo 484/2018-299 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2018 č. j. 10 C 307/2013-246 ve výroku I potvrdil (výrok I), výrok II změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 631 620 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II), ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že náklady státu ve výši 14 335 Kč je povinen zaplatit stěžovatel na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 (výrok III), a stěžovateli uložil zaplatit náklady řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím ve výši 422 968 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jiřího Králíka (výrok IV). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ústavní stížností napadá pouze výrok IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021 č. j. 29 Co 484/2018-410. Městskému soudu vytýká, že mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalobce, do nichž zahrnul i odměnu jeho advokáta spolu s režijním paušálem a DPH (v celkové výši 14 181,20 Kč) za úkon právní služby spočívající v účasti na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 12. 4. 2016. Z protokolu z jednání z daného dne však vyplývá, že na jednání byl přítomen pouze žalobce sám a že jednání bylo přerušeno za účelem telefonické porady žalobce s jeho nepřítomným advokátem. Z toho je zřejmé, že náklady za uvedený právní úkon právní služby vůbec žalobci nevznikly. 8. Do nákladů řízení, které má stěžovatel podle napadeného výroku žalobci zaplatit, soud zahrnul i "složenou zálohu z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč". Dle stěžovatele se má jednat o jistotu ve výši 50 000 Kč, kterou žalobce složil ve smyslu § 75b o. s. ř. při podání návrhu na vydání předběžného opatření dne 4. 3. 2013 u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Podle názoru stěžovatele složená jistota není nevratným nákladem řízení, k jehož náhradě by měla být neúspěšná strana ve smyslu § 142 o. s. ř. zavázána. K tomu stěžovatel odkazuje na usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 8. 2021 č. j. 0 Nt 4151/2013-92, kterým soud rozhodl o vrácení jistoty žalobci. 9. Stěžovatel závěrem upozorňuje, že výrokem III rozsudku mu Městský soud v Praze uložil povinnost zaplatit náklady státu v plné výši, tedy 14 335 Kč. Zároveň však byly totožné náklady (co do právního základu), avšak pouze ve výši 11 468 Kč (80 % celkové částky), uloženy stěžovateli k náhradě žalobci výrokem IV. Pokud přitom žalobce náklady státu ve výši 11 468 Kč uhradil ve prospěch státu na základě rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 484/2018-299, který byl následně zrušen, pak je zcela nepochybně stát ten, kdo má povinnost žalobci jím vynaložené náklady nahradit, resp. vrátit. Napadeným výrokem tedy byla stěžovateli uložena stejná povinnost duplicitně, kdy v prvním případě ji má plnit vůči státu (výrok III) a ve druhém vůči žalobci (výrok IV). 10. Stěžovatel má pocit, že v případě výroku IV rozsudku Městského soudu v Praze se jedná o naprosto svévolné rozhodnutí porušující základní principy spravedlnosti. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 11. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Městskému soudu v Praze jako účastníku řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 13. Martin Urban ve svém vyjádření apeloval na Ústavní soud, aby zůstal v této nákladové kauze zdrženlivý. Podle jeho názoru rozhodnutím o nákladech v posuzované věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel po vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze podal insolvenční návrh a bylo rozhodnuto o úpadku spojeném s povolením oddlužení stěžovatele. Dosud nebylo rozhodnuto o způsobu řešení oddlužení, protože vedlejší účastník jakožto věřitel namítá nepoctivý záměr stěžovatele. Existuje i podezření, že se stěžovatel dopustil trestného činu. Vedlejší účastník je přesvědčen o tom, že právní služby byly poskytnuty v rozsahu, jak jej uvedl odvolací soud v odůvodnění, je přitom možné, že jeden z úkonů právní služby mohl být nesprávně označen. Složená záloha z návrhu na nařízení předběžného opatření ve výši 50 000 Kč byla skutečně vedlejšímu účastníku usnesením okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vrácena, nicméně v době rozhodnutí Městského soudu v Praze tato částka vrácena nebyla. K tomu vedlejší účastník dodává, že tuto částku vůči stěžovateli v insolvenčním řízení svou přihláškou neuplatnil. Pokud jde o námitku k přiznané částce 11 468 Kč, kterou dříve uhradil vedlejší účastník ve prospěch státu na základě rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 484/2018-299, pak měl stěžovatel právo brojit proti výroku napadeného rozhodnutí týkajícímu se výše přiznaných nákladů vůči státu, nikoliv náhrady nákladů soudního řízení přiznaných účastníkovi. Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. 14. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní stížnost je důvodná. 17. Rozhod