II.ÚS 2686/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2686/23 ze dne 29. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 251/2021-561 ze dne 17. 7. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou domáhal po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky ve výši 271 880 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v úhradě, resp. provedení stavebních prací poskytnutých stěžovatelce při výstavbě jejího rodinného domu. 3. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2021 č. j. 11 C 269/2017-459 žalobu zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 110 492,20 Kč (výrok II.). 4. Proti rozsudku okresního soudu ve věci samé se odvolal vedlejší účastník řízení a proti výroku o náhradě nákladů řízení podala odvolání stěžovatelka. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 6. 2022 č. j. 14 Co 251/2021-493 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil [výrok I. bod a)], ale změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok I. bod b)]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žaloba ve věci samé byla zamítnuta, neboť plnění poskytnuté stěžovatelce vedlejším účastníkem řízení, kteří si byli v době poskytnutého plnění vzájemně blízcí (žili v družském vztahu), považoval krajský soud za projev společenské úsluhy [srov. § 2060 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. 5. Zatímco tedy okresní soud přiznal stěžovatelce na základě úspěchu ve věci plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nemůže být přiznána náhrada nákladů řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné (viz § 150 o. s. ř.). Tyto důvody spatřoval krajský soud v tom, že vedlejší účastník řízení poskytoval plnění stěžovatelce na základě očekávání, že se projeví (dostane smysl) v podobě společného bydlení v jím stavěném stěžovatelčině rodinném domě. Za situace, kdy právní posouzení věci v rámci družského poměru (vedlejší účastník řízení měl mj. vyživovací povinnost k jejich společnému nezletilému synovi, který byl svěřen do péče stěžovatelky) bylo sporné, dospěl krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci k závěru, že by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, pokud by měl hradit stěžovatelce i náklady řízení. 6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení podala stěžovatelka ústavní stížnost. Té Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 3138/22 vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022 č. j. 14 Co 251/2021-493 ve výroku I. bod b) a ve výroku II. zrušil, a to z důvodu, že odvolací soud rozhodl o aplikaci § 150 o. s. ř., aniž by před svým rozhodnutím dal najevo, že uvažuje o jeho použití, a vytvořil tak procesní prostor k tomu, aby se stěžovatelka mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva. Krajský soud nezjišťoval ani majetkové a sociální poměry stěžovatelky a své rozhodnutí o aplikaci moderačního práva z tohoto hlediska neodůvodnil dostatečným způsobem, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že svým rozhodnutím nepředjímá rozhodnutí o nákladech řízení, neboť sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř. Vzhledem ke zrušujícímu nálezu bude ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů opětovně rozhodovat krajský soud, který v případě, že i nadále bude zamýšlet postupovat podle § 150 o. s. ř., vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 o. s. ř. v posuzované věci bude aplikovat či nikoliv. 7. V novém rozhodnutí, jež stěžovatelka napadá touto ústavní stížností, krajský soud opětovně využil § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů řízení stěžovatelce nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že na základě doplněných a prokázaných tvrzení účastníků dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro výjimečnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a tedy nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné stěžovatelce. Spatřuje je především v okolnostech věci, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o podmínkách poskytování plnění vedlejšího účastníka stěžovatelce ve formě výstavby jejího rodinného domu a tato plnění poskytoval dobrovolně, tedy bez existence povinnosti ve vztahu ke stěžovatelce, která tato plnění bez poskytování protihodnoty přijímala. Vedlejší účastník přitom vycházel z toho, že v rodinném domě bude poté se stěžovatelkou a jejich společným synem bydlet, neboť v té době mezi nimi existoval družský poměr a jinou možnost společného bydlení neměli. Jednalo se tak z jeho strany o tzv. společenskou úsluhu v konečném důsledku poskytovanou zcela bez jakéhokoliv protiplnění, neboť vedlejší účastník nakonec doplatil i dlužné výživné, které měl v úmyslu proti své pohledávce započíst. Tímto způsobem tedy významně přispěl ke zvýšení majetku stěžovatelky a žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podal za situace, kdy dosud neexistuje početnější judikatura vyšších soudů týkající se sporů bývalých druhů vyplývajících z plnění poskytovaných v rámci společenské úsluhy. Odvolací soud sice nakonec dospěl k závěru, že žalobě nelze v dané věci vyhovět, vedlejší účastník však mohl legitimně očekávat, že soud může dospět i k jinému názoru a jeho žalobě naopak vyhovět. Žalobu tak nebylo možné považovat za zjevně bezdůvodnou a pro konkrétní okolnosti této věci by bylo vůči vedlejšímu účastníkovi nepřiměřenou tvrdostí, aby stěžovatelce hradil náklady řízení. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Odvolací soud podle jejího přesvědčení ve výroku o nákladech řízení zasáhl citelně a nezákonně do práv stěžovatelky nejen na spravedlivý proces, ale i do jejího práva na ochranu vlastnictví. Absenci náhrady nákladů řízení považuje stěžovatelka za nepřiměřenou a nespravedlivou. Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podle stěžovatelky ani řádně odůvodněno. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a překvapivé, čímž došlo i k porušení právní jistoty. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž namítá, že v posuzované věci jednak nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř., jednak šlo o překvapivé rozhodnutí. 12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozh