II.ÚS 2692/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2692/23 ze dne 2. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Rezka, zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, advokátem se sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 29 Cdo 1069/2022-424 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 5 Cmo 254/2017-387, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti Českomoravský cement, a.s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2017 č. j. 47 Cm 71/2015-185 uložil stěžovateli, aby zaplatil obchodní společnosti Českomoravský cement, a.s., (vedlejší účastnice, v původním řízení vystupovala jako žalobkyně) částku 3 000 000 Kč s 6 % úrokem z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí, směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a náklady řízení v částce 150 500 Kč. 4. Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 17. 9. 2015 č. j. 47 Cm 71/2015-51 zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 5 Cmo 63/2016-143 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že stěžovatel dne 3. 4. 2014 vystavil ve prospěch žalobkyně dvanáct směnek vlastních, každou na směnečnou sumu 250 000 Kč, které byly splatné v Berouně v (označených dnech) období od 17. 10. 2014 do 2. 1. 2015 (dále jen „sporné směnky“); stěžovatel žádnou ze sporných směnek k datu splatnosti (ani následně) neuhradil. 6. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení sporných směnek [rozuměj ohledně tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly úhradu pohledávek žalobkyně z titulu kupních cen dodaného zboží (cementu) za společností VEREBEX spol. s r.o., jejímž jediným jednatelem byl stěžovatel]. Stěžovatelem doložené platby z účtu společnosti VEREBEX, spol. s r.o. na účet žalobkyně (za období od 1. 4. 2014 do 31. 8. 2015) „nebyly ztotožněny“ se spornými směnkami; v řízení nebyla doložena ani žádná kvitance či potvrzení o úhradách dílčího dluhu zajištěného jednotlivými spornými směnkami. 7. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatel neprokázal existenci směnečné dohody o zajištění pohledávek, jejich výše či podmínek splatnosti sporných směnek; naopak vystavení „úplných směnek s pevně stanovenou dobou splatnosti“ svědčí „o povaze směnek jako platebních nástrojů“. Přitom neprovedl důkazy (výpisy z účtu a účastnickým výslechem stěžovatele), které stěžovatel navrhl k prokázání svých tvrzení ohledně důvodu vystavení sporných směnek a plateb na kauzální pohledávky, a to jednak s odkazem na koncentraci řízení, jednak proto, že by navrhované důkazy nemohly jednoznačně a bez pochybností určit, která konkrétní směnka měla skutečně zajišťovací charakter ke konkrétním pohledávkám. 8. Proto soud prvního stupně žalobě o zaplacení sporných směnek zcela vyhověl. 9. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. 5 Cmo 254/2017-387 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení (druhý výrok). 10. Šlo rovněž o druhý rozsudek odvolacího soudu, když v pořadí první rozsudek ze dne 18. 12. 2018 č. j. 5 Cmo 254/2017-217, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 7. 2017 č. j. 47 Cm 71/2015-185 tak, že žalobu zamítl, zrušil k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2021 č. j. 29 Cdo 1682/2019-299 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 11. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, dospěl k závěru, podle něhož stěžovatel neprokázal (přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 a § 119a o. s. ř.), že by sporné směnky zajišťovaly jen ty závazky společnosti VEREBEX spol. s r.o., vůči žalobkyni, které existovaly ke dni jejich vystavení. 12. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Odvolací soud podle něj rozhodl o neunesení břemene důkazního a břemene tvrzení, aniž by provedl navržené důkazy, popř. důkladně odůvodnil, proč považuje tyto důkazy za nezpůsobilé k prokázání tvrzených skutečností. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh řízení a shrnuje skutkový stav tak, že sporné směnky měly zajišťovat dosavadní dluh společnosti VEREBEX, spol. s r.o. vůči žalobkyni a nikoliv údajné budoucí dluhy. Odvolacímu soudu vytýká, že poté, co zcela nahradil dokazování provedené soudem prvního stupně vlastním dokazováním, provedené důkazy odlišně hodnotil (oproti svému předchozímu rozsudku ze dne 18. 12. 2018). Zásadní změnu ve svém posouzení přitom neodůvodnil. Jeho rozhodnutí proto stěžovatel považuje za nelogické a nespravedlivé. Odvolací soud neprovedl (popřípadě nehodnotil) stěžovatelem označené a navržené důkazy k důvodu vystavení sporných směnek. Odvolací a dovolací soud navíc „oslyšel“ argumentaci stěžovatele, podle níž je dohoda o zajištění závazků neplatná. Podle něj by měla dohoda obsahovat minimálně dobu vzniku a maximální výši. Stěžovatel k tomu dodává, že smlouva či dohoda o zajištění dluhu by měla být neplatná i proto, že v roce 2014 podle obchodního rejstříku měli za žalobkyni jednat dva prokuristé. 14. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace korektivu dobrých mravů, jehož dodržování je zajišťováno tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Považuje za nepřípustné, aby měl duplicitně uhradit již dříve uhrazené závazky. 15. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stěžejním závěrem obecných soudů, že na předmětné směnky, ze které vedlejší účastnice řízení uplatnila svůj nárok na směnečný peníz, zajišťovaly nejen pohledávky v době vystavení existující, ale i pohledávky v budoucnu vzniklé. Stěžovatel však pouze opakuje své námitky, které již uplatnil v průběhu řízení a které obecné soudy náležitě zodpověděly. 17. Je třeba předně vyjít z toho, že jde o směnečné řízení, u něhož platí, že směnka má charakter nesporného a abstraktního závazku, což znamená, že její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Tato skutečnost byla přitom v řízení nesporná. Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, pak tíží žalovaného směnečného dlužníka. Bylo tedy povinností stěžovatele, aby svoji obranu prokázal, což se mu však v koncentrační lhůtě nepodařilo. 18. V napadených rozhodnutích je podrobně popsáno, proč soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatele, že sporné směnky představují výhradně závazky ke dni jejich vystavení existující. Úvahy o nemožnosti zajištění budoucích pohledávek nejasné výše a doby vzniku neodpovídají realitě. V obchodních vztazích jsou běžně používány (blanko)směnky zajišťující plnění v budoucnu vzniklých pohledávek. Požadavek žalobkyně na plnění ze sporných směnek není možné považovat ani za výkon práva v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Sporné směnky nezajišťovaly spotřebitelský úvěr, nýbrž šlo o provozní úvěr týkající se podnikatelské činnosti obchodní společnosti, v níž byl stěžovatel jednatelem, takže o ochraně vůči slabší straně ve spotřebitelském vztahu nelze v této souvislosti uvažovat. 19. Ústavní soud uzavírá, že obecným soudům nelze v řízení př