II.ÚS 2694/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2694/24 ze dne 19. 2. 2025 Určení právního poměru mezi soukromou vysokou školou a studentkou   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Vysoké školy ekonomie a managementu, a.s., sídlem Nárožní 2600/9a, Praha 5, zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 ze dne 30. 7. 2024, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Karolíny Rašíkové, zastoupené JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Svobody 527, Třinec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 ze dne 30. 7. 2024 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2443/2023-328 ze dne 30. 7. 2024 se proto ruší. III. Návrh na zrušení § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. IV. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá z podnětu stěžovatelky otázkou, zda Nejvyšší soud v řízení o dovolání vedlejší účastnice náležitě posoudil právní poměr vzniklý mezi soukromou vysokou školou a její studentkou, a to zejména v kontextu preference autonomie vůle a ochrany slabší strany v soukromoprávním styku. Zabývá se rovněž dodržením všech aspektů civilního soudního procesu (právem na soudní ochranu), zejména právem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 2. Stěžovatelka (dále též "VŠEM") je akreditována k poskytování vysokoškolského studia jako soukromá vysoká škola, na kterou byla vedlejší účastnice přijata ke studiu bakalářského studijního programu. Vedlejší účastnice podepsala dne 17. 10. 2019 smluvní prohlášení, ve kterém se zavázala dodržovat v průběhu studia práva a povinnosti spojené se studiem (vč. závazku hradit "školné"). Vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila za první ročník studia (2019/2020) platbu ve výši 40 000 Kč. Na konci prvního ročníku požádala o ukončení studia. Stěžovatelka vedlejší účastnici následně zaslala oznámení o zanechání studia na vysoké škole a upozornila ji na pohledávku ve výši 170 000 Kč, která podle stěžovatelky představovala administrativní poplatky po ukončení studia a poplatky za druhý a třetí ročník; následně se žalobou po vedlejší účastnici domáhala zaplacení této částky 170 000 Kč soudní cestou. 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 14 C 259/2021-121 ze dne 22. 7. 2022 žalobu na zaplacení částky 170 000 Kč zamítl (výrok I.), a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nárok stěžovatelky shledal rozporným se zákonem č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), když dospěl k závěru, že poplatky, jejichž úhrady se žalobou stěžovatelka domáhala, nebyly spojeny se studiem. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě. Ten rozsudkem č. j. 57 Co 280/2022-219 ze dne 30. 3. 2023 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že je vedlejší účastnice povinna stěžovatelce zaplatit 170 000 Kč a uložil jí zaplatit stěžovatelce také náhradu nákladů řízení v částce 92 498 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil stěžovatelce i úhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 47 045 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. 4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že "[r]ozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 280/2022-219, se ve výroku o věci samé mění tak, že se rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 259/2021-121, potvrzuje." Nejvyšší soud dále uložil stěžovatelce uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. 5. Vedlejší účastnice ve svém dovolání vymezila čtyři dovolací otázky. Nejvyšší soud připustil k přezkumu otázku, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání proto shledal přípustným a též důvodným. V odůvodnění citoval obsah § 36, § 41 a § 59 zákona o vysokých školách, z nichž dovodil, že vnitřním předpisem ve smyslu § 59 zákona o vysokých školách, jímž soukromá vysoká škola stanoví poplatky spojené se studiem, je třeba rozumět vnitřní předpis registrovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") podle § 36 zákona o vysokých školách. Dále pouze konstatoval, že "[p]odle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, byl ve smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou sjednán závazek k úhradě poplatků, jež jsou předmětem tohoto sporu, s odkazem na nařízení rektora č. 01/2015. Toto nařízení nebylo registrováno ministerstvem, nenabylo tudíž podle § 36 odst. 4 zákona o vysokých školách platnost a nevyplývají tudíž z něho práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nelze tedy dovodit, že strany sjednaly poplatky, které se žalovaná zavázala v případě předčasného ukončení studia uhradit". Dodal, že se vzhledem k tomuto závěru již nemusel zabývat otázkou, zda je smlouva o studiu uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí smlouvou spotřebitelskou. U třetí a čtvrté dovolací otázky konstatoval bez dalšího, že nemohly založit přípustnost dovolání. Závěrem uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu není v řešení první otázky správné a dovodil, že dosavadní výsledky řízení mu umožňují ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnit rozhodnutí odvolacího soudu. III. Argumentace stěžovatelky 6. Napadené rozhodnutí stěžovatelka označuje za prakticky nepřezkoumatelné. Uvádí, že se Nejvyšší soud fakticky omezil pouze na stručnou citaci příslušných ustanovení zákona o vysokých školách, aniž by však tato ustanovení blíže vyložil v jejich vzájemné souvislosti s ohledem na poměry soukromé vysoké školy. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neuvedl žádnou úvahu o tom, proč by měla být ujednání smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení neplatná. Tím podle stěžovatelky došlo k porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy a bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dodává, že smlouva uzavřená mezi ní a vedlejší účastnicí, jako smlouva nepojmenovaná, nebyla v napadeném rozsudku nijak hodnocena z hlediska ustanovení zákona o neplatnosti právních jednání (např. § 580 a § 588 občanského zákoníku). Dovolací soud nijak nerozvedl, proč by vnitřní předpis stěžovatelky nemohl založit možnost se studenty uzavírat smlouvy o studiu. Nejvyšší soud podle stěžovatelky dále porušil zásadu zákazu překvapivých rozhodnutí tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje odlišný právní závěr od závěrů soudu okresního a krajského, a je i odlišné od řešené dovolací otázky. Stěžovatelka tak podle svého tvrzení neměla možnost na argumenty, pro které došlo k zamítnutí žaloby, jakkoli reagovat a k argumentaci se vyjádřit. Výklad Nejvyššího soudu je tak podle stěžovatelky v rozporu s ústavní zásadou legální licence podle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň podle ní Nejvyšší soud nerespektoval předmět řízení a nepřiznáním žalobního nároku mělo dojít k porušení jejího práva ochranu na vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny. 7. Stěžovatelka dodává, že vnitřní předpis - Statut VŠEM - byl řádně registrován MŠMT v roce 2017. Z jejího podání je patrné, že považuje postup delegování výše poplatků za studium na nařízení rektora za legitimní a souladný s dlouhodobou praxí u řady dalších soukromých škol. Odkazuje též na princip autonomie vůle účastníků smluvních vztahů uplatňující se v soukromém právu a konstatuje, že nenalezla žádný zákaz toho, že by soukromá škola nemohla se studentem uzavřít smlouvu, v jejímž obsahu se k výši školného odkáže na interní předpisy vydané orgánem vysoké školy, který je k autonomní normotvorbě dané školy oprávněn. Stěžovatelka dále rozebírá obsah vedlejší účastnicí podaného dovolání a dovozuje, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s vázaností dovolatelem vymezeným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím ochromil možnost stěžovatelky poskytovat vzdělání za úplatu, a porušil tak její právo zaručené čl. 33 odst. 3 Listiny. 8. K napadenému u