II.ÚS 2695/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2695/21 ze dne 1. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem AZ LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 24 Cdo 1071/2021-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 28 Co 102/2020-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 46 C 531/2018-172, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. října 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a na vlastnictví majetku a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení vedeném proti Nadaci X (dále jen "vedlejší účastnice"), v němž se žalobou domáhal určení, že v roce 2015 zesnulá A. M. (dále jen "zůstavitelka") je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku v k.ú. Vinohrady, obec P., jehož součástí je stavba budovy užívané jako bytový dům. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") určovací žalobu napadeným rozsudkem zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně u stěžovatele shledal naléhavý právní zájem na podání žaloby, když stěžovatel měl být povolán za dědice zůstavitelky závětí jí sepsanou v roce 2000, přičemž však v daném dědickém řízení s ním nakonec nebylo jednáno jako s účastníkem z důvodu, že majetek, k jehož dědění byl žalobce závětí původně povolán, již v době smrti zůstavitelky nebyl v jejím vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl v této souvislosti k závěru, že stěžovatel nemá jinou zákonnou možnost, jak se domáhat svých práv, než podáním dané žaloby na určení, že zůstavitelka je vlastníkem dané nemovitosti (a že tato tedy spadá do dědictví). Skutkový základ sporu pak spočíval dle zjištění soudu prvního stupně v následujícím. V roce 2012 byla zůstavitelka (ještě jako vlastník dané nemovitosti) z důvodu těžké demence zbavena soudem způsobilosti k právním úkonům. V roce 2013 jí byl jako opatrovník ustanoven její bratranec pan L. M. (dále jen "opatrovník"). Opatrovník v zastoupení zůstavitelky následně ještě v roce 2013 založil vedlejší účastnici (jakožto nadaci, vůči níž tedy zůstavitelka byla v pozici zakladatelky) a danou nemovitost vložil do jejího nadačního jmění ve formě nepeněžitého majetkového vkladu. Tato právní jednání byla pravomocně schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. října 2013 sp. zn. 28 P 62/2012 (dále jen "rozsudek o schválení úkonů"). Stěžovatel v žalobě tvrdil neplatnost rozsudku o schválení úkonů pro rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně dospěl v napadeném rozsudku (stručně řečeno) k právnímu závěru, že pravomocným rozsudkem o schválení úkonů je vázán ve smyslu § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 3 o. s. ř. a nepřísluší mu jej přezkoumávat. Na zřízení vedlejší účastnice a vložení dané nemovitosti do jejího nadačního jmění je nutno pohlížet jako by jej učinila přímo zůstavitelka za života. I pořizovatel závěti, kterou již bylo ve prospěch určitého obmyšleného testováno, může do konce svého života s daným majetkem volně nakládat. Pokud zřízení vedlejší účastnice a vložení dané nemovitosti do jejího nadačního jmění byly rozsudkem o schválení úkonů opatrovnickým soudem shledány za jednání v zájmu zůstavitelky, došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitosti na vedlejší účastnici po právu. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek v meritorním výroku jako věcně správný potvrdil, změnil jeho nákladový výrok co do výše náhrady nákladů řízení a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Tvrzení stěžovatele o údajném zištném jednání opatrovníka označil odvolací soud za spekulativní a nepodložená s tím, že skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, svědčí o naprostém opaku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné postupem dle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolatelem zformulovaných právních otázek, tj. zda opatrovníkem učiněné (tehdy) předmětné právní úkony směřovaly k jeho obohacení či k vyvedení dotčeného majetku zůstavitelky (formou vložení tohoto majetku) do nadačního jmění vedlejší účastnice. Nadto dle názoru dovolacího soudu stěžovatel v dovolání vychází ze skutkových tvrzení, která jsou odlišná od skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel v souladu se soudem prvního stupně i odvolací soud. 4. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává primárně práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Stížnost je věcně založena na argumentech neústavního výkladu procesních norem týkajících se závaznosti soudního rozhodnutí vydaném v občanském soudním řízení opatrovnickým soudem. Stěžovatel brojí proti závěru, který vyslovily všechny ve věci rozhodujících obecné soudy o tom, že (zde citována formulace z napadeného usnesení dovolacího soudu) "...došlo-li pravomocně soudem ke schválení předmětného právního úkonu týkajícího se nemovitého majetku za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, je - s přihlédnutím k § 135 odst. 2 a § 159a odst. 3 o. s. ř. - objektivně vyloučeno, aby v (následně závětním dědicem zaktivizovaném) řízení o určení, že tentýž nemovitý majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele (poznámka dovolacího soudu: v posuzované věci žalobce žalobní petit sice zformuloval poněkud odlišně, nicméně na podstatě věci to již ničeho nemění), byla jako předběžná posuzována otázka platnosti takového majetkoprávního úkonu či snad podmínek pro schválení tohoto právního úkonu za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům." Tento výklad je dle názoru stěžovatele neústavní, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení o schválení právního jednání opatrovnickým soudem a neměl tak žádnou možnost (zejm. svými tvrzeními či důkazními návrhy) aktivně ovlivnit jeho výsledek, přestože se jeho důsledky promítají do jeho majetkoprávní sféry. Dle stěžovatele měly obecné soudy platnost zřízení vedlejší účastnice opatrovníkem za zůstavitelku a vložení dané nemovitostí do nadačního jmění vedlejší účastnice (znovu) v reakci na jeho argumentaci posoudit jako předběžnou otázku v řízení o určovací žalobě stěžovatele a tyto své závěry řádně odůvodnit. A bylo by to právě posouzení této předběžné otázky, které by bývalo mělo dle stěžovatele pro "předmět sporu a jeho výsledek zcela zásadní vliv". Tím, že tak obecné soudy neučinily, resp. že při této úvaze postupovaly nedovoleně formalistickým způsobem a bez dostatečného zohlednění možných zásahů do základních práv stěžovatele, mu upřely "samotné věcné projednání jeho nároku" a navíc legalizovaly obejití skutečné poslední vůle zůstavitelky opatrovníkem. Následkem tohoto údajně neústavního výkladu procesních norem mělo pak dojít rovněž k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, neboť měl jako závětní dědic "legitimní očekávání, že nabyde vlastnické právo" k dané nemovitosti právě v rámci dědictví po zůstavitelce. 5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených rozhodnutí, a dospěl k závěr