II.ÚS 2696/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2696/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2023 č. j. 12 Co 167/2023-189, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a V. S. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), z důvodu tvrzeného porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 C 72/2022 Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 17. 3. 2022 se stěžovatel u obvodního soudu domáhal toho, aby mu vedlejší účastník (otec stěžovatele) platil částku 5 000 Kč jako výživné pro zletilého syna počínaje březnem roku 2022, neboť stěžovatel není schopen se sám živit ve smyslu § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Dne 24. 1. 2023 vzal stěžovatel svůj návrh částečně zpět, neboť od 1. 8. 2022 začal pracovat na pozici s čistou mzdou 45 841 Kč. Nově se tedy domáhal výživného pouze za březen až červenec 2022. V částečném zpětvzetí namítal, že nadále je nutné věc vnímat tak, že vedlejší účastník zavinil podání žaloby na výživné v původním znění a v průběhu řízení, nikoli zásluhou vedlejšího účastníka, došlo k zániku práva stěžovatele na placení výživného od 1. 8. 2022 do budoucna. I po částečném zpětvzetí žaloby tak stěžovateli náleží nárok na náhradu nákladů řízení. Pokud by obvodní soud došel k závěru, že právo na náhradu nákladů nepřizná, žádal stěžovatel, aby rozhodl tak, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). 3. Rozsudkem ze dne 20. 3. 2023 č. j. 5 C 72/2022-157 rozhodl obvodní soud tak, že stěžovateli přiznal výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, a to v období od 1. 3. 2022 do 31. 7. 2022, neboť stěžovatel se nadále, v řádném denním prezenčním bakalářském studiu, vzdělává za účelem dosažení vyššího stupně vzdělání. Stěžovatel pracuje v době svého osobního volna nad rámec studia, takže skutečnost, že měl v posuzovaném období finanční příjem ve výši 35 000 Kč, nemůže jít k jeho tíži v tom smyslu, že by vedlejší účastník neměl ke stěžovateli vyživovací povinnost. Obvodní soud zároveň rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve výši 14 400 Kč, i přesto, že stěžovatel byl v řízení úspěšný pouze částečně, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. 4. Rozsudkem ze dne 11. 7. 2023 č. j. 12 Co 167/2023-189 městský soud změnil výroky rozsudku obvodního soudu tak, že se žaloba o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi platit výživné stěžovateli ve výši 3 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2022 do 1. 8. 2022 zamítá. Zároveň rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 141 388,50 Kč. Podle městského soudu obvodní soud pochybil, když blíže nezkoumal, zda vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli stále trvá. U zletilého dítěte lze očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Takovou okolností může být i studium zletilého dítěte, které má ale sloužit k prohlubování předchozího vzdělávání, na které zpravidla navazuje, a mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám. Vysokoškolské studium stěžovatele časově navazuje na jeho středoškolské vzdělání, i přes změnu vysoké školy šlo stále o studium stejného směru. Obvodní soud ale při hodnocení účelnosti studia nedocenil věk žalobce, rozsah jeho příjmů (které v předmětném období činily celkem 36 568 Kč měsíčně), ani to, že se stěžovatel přihlásil k podnikatelské činnosti. Z těchto skutečností je zřejmé, že studium stěžovatele na vysoké škole již nesloužilo k zajištění lepších vyhlídek na získání prostředků pro jeho životní potřeby, ale k prohloubení jeho zájmové činnosti. Stěžovatel v posuzovaném období již nabyl schopnosti živit se sám a vyživovací povinnost vedlejšího účastníka k němu proto zanikla. Městský soud rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy, přičemž vedlejšímu účastníkovi, který byl zcela úspěšný, přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení. Vzal v úvahu, že stěžovatel zavinil (z procesního hlediska vzato), že řízení bylo z části zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), neboť důvodem zpětvzetí nebylo chování vedlejšího účastníka, ale rozhodnutí stěžovatele vzít žalobu zpět. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že závěr městského soudu o neúčelnosti jeho studia neodpovídá skutkovému stavu věci, přičemž městský soud nevysvětlil, jak k tomuto překvapivému závěru dospěl. Stěžovatel poukazuje na usnesení o zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka ze dne 26. 7. 2022, z něhož vyplývá, že vedlejší účastník je obviněn ze spáchání několika trestných činů, mimo jiné, kvůli tomu, že stěžovatele nejméně od 1. 1. 2015 do 25. 3. 2022 psychicky i fyzicky týral. Stěžovatel následně popisuje jednotlivé situace, při kterých k týrání došlo. Popis zakončuje tím, že vedlejší účastník jej rdousil oběma rukama a vyhodil ho z domu se slovy, že pokud se vrátí, tak jej zabije. 6. Stěžovatel podotýká, že byl nucen najít si vlastní zdroj příjmů, dalece nad rámec toho, co lze oprávněně očekávat od ostatních studentů, protože vedlejší účastník neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost a choval se vůči němu způsobem, pro který je trestně stíhán. Stěžovatel musel ukončit časově náročné studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a přejít na soukromou vysokou školu, která studentům umožňuje větší volnost při studiu. Velkou část svého času totiž musel věnovat vydělávání peněz, aby si obstaral své základní životní potřeby. Z tohoto důvodu byl nucen si pohoršit, jak z hlediska výběru vysoké školy, tak z hlediska trávení času prací namísto školy. Tohle vše zvládl a ukázal, že je schopen se v základní míře obejít i bez zákona porušujícího rodiče. Je pak zcela nepřijatelné, aby obecný soud tento zodpovědný a velice náročný krok stěžovatele potrestal tím, že dospěje k závěru, že stěžovatel je již schopen živit se sám a zákonná vyživovací povinnost vedlejšího účastníka zanikla. 7. Způsob uvažování městského soudu v podstatě znamená, že pokud rodič přestane v rozporu se zákonem platit svému dítěti, které studuje vysokou školu, výživné a dítě se o sebe dokáže v základních ohledech postarat, vyživovací povinnost rodiče zaniká. Pokud by stěžovatel postupoval tak, jak se nabízí z uvažování městského soudu, měl správně setrvat ve stavu hmotné nouze, žádat stát o všemožné příspěvky a živořit do té doby, než mu soud přizná výživné. Hodnocení městského soudu popírá zcela princip rodičovské péče, princip práva dítěte na výživné a práva dítěte na to, aby se podílelo na životní úrovni rodičů, a popírá i právo na spravedlivý proces. Vedlejší účastník má navíc podstatně vyšší životní úroveň a příjmy, než jak je prezentoval u obecných soudů. 8. Stěžovatel k účelnosti studia namítá, že soukromá vysoká škola nepředstavuje rozšíření zájmové činnosti. Jedná se o školu profilovanou na obor informačních technologií, kterému se stěžovatel věnoval i při studiu na veřejné vysoké škole. Tento obor je z hlediska budoucího pracovního uplatnění stěžovatele zásadní a žádoucí, neboť absolventi v daném oboru mají na trhu práce velké možnosti a vysoké příjmy. Městský soud zcela opomenul úvahu, že stěžovatel se nehodlá živit tak jako doposud, ale chce získat vysokoškolský titul. Příjmy vysokoškolsky vzdělaných osob, které v Praze vykonávají práci v oboru informačních technologií, dosahují měsíčně statisícové hranice i více. Takového příjmu stěžovatel bez vysokoškolského titulu nedosáhne. Nemůže být tedy sporu o tom, že stěžovatelovo studium na vysoké škole je určeno k tomu, aby měl vyhlídku na lepší pracovní uplatnění v oboru. 9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud rozhodl zcela opačně než obvodní soud, aniž by podrobně vyložil způsob svého uvažování tak, aby ho bylo možné pochopit, a vydal tak překvapivé rozhodnutí. Měl rozsudek obvodního soudu zrušit a umožnit doplnění dokazování. Místo toho rozsudek změnil