II.ÚS 2697/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2697/22 ze dne 10. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Myslivecký spolek VĚNEC, se sídlem Zálezly 7, 384 81 Zálezly, právně zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022, č. j. 27 Cdo 604/2022-340, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 8 Co 1152/2021-313, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. dubna 2021, č. j. 2 C 109/2015-276, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích jako účastníků řízení a Ladislava Fleischmanna, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1914/1a, 370 01 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 20 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel je zapsaným mysliveckým spolkem. Vedlejší účastník vlastní honební pozemky a usiloval o členství u stěžovatele. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla otázka, zda měl stěžovatel povinnost přijmout vedlejšího účastníka za svého člena či nikoliv, resp. zda stěžovatel obešel ustanovení zákona, když vedlejšího účastníka za člena nepřijal. Stěžovatel vystupoval v soudním řízení vedeném Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 109/2015 jako žalovaný proti vedlejšímu účastníkovi jako žalobci. Vedlejší účastník se domáhal svého přijetí za člena u stěžovatele, a to na základě žádosti o přijetí do spolku podané 21. 1. 2014. Členská schůze (orgán stěžovatele) přijala 10. 5. 2014 čtyři uchazeče, žádost vedlejšího účastníka ale odmítla. Vedlejší účastník opíral svůj nárok o aktivaci svého práva na přednostní přijetí dle § 32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. 3. Okresní soud v Prachaticích napadeným rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 C 109/2015-276, uložil stěžovateli povinnost přijmout vedlejšího účastníka za svého člena. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jednání stěžovatele lze považovat za snahu o obejití ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti a že bylo aktivováno právo vedlejšího účastníka na přednostní přijetí. Ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti stanovuje povinnost mysliveckého sdružení přednostně přijmout za své členy ty uchazeče, kteří jsou vlastníky, respektive nájemci honebních pozemků dané honitby. Vedlejší účastník vlastní 8 ha honebních pozemků v honitbě Věnec Zálezly, kterou má v nájmu stěžovatel, a zároveň splňuje všechny podmínky k přijetí stanovené zákonem a stanovami. Stěžovatel však přesto přijal za člena Jiřího Jandu (a nikoliv vedlejšího účastníka), který nabyl vlastnické právo k honebnímu pozemku o výměře 374 m2 krátce před podáním přihlášky, a to teprve poté, co jej k tomu instruovalo vedení stěžovatele. Stěžovatel tedy podle názoru okresního soudu obešel ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti, a tím porušil svou zákonnou povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi. 4. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel odvolal. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí prvostupňového soudu napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 8 Co 1152/2021-313, potvrdil. Krajský soud souhlasil s názorem okresního soudu, že stěžovatel obešel pravidlo obsažené v § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Zároveň v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil účel tohoto ustanovení, který vyjádřil též Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005: "Honební společenstvo by bez hmotného substrátu - honebního pozemku - prakticky nemohlo existovat. Odhlédne-li se od možnosti práva nájmu honebního pozemku, pak je vlastnictví k honebnímu pozemku onou rozhodující skutečností, která odůvodňuje, aby honební společenstvo při rozhodování o přijetí takového vlastníka honebního pozemku, požadavku zákona dostálo preferencí při jeho přijímání, bez ohledu na mechanismus přijetí zakotvený stanovami v závislosti na počtu získaných hlasů." Proto dle názoru krajského soudu svědčilo vedlejšímu účastníkovi právo na přednostní přijetí do mysliveckého spolku. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 27 Cdo 604/2022-340, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud posoudil otázku výkladu § 32 odst. 6 zákona o myslivosti v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i se závazným právním názorem, který Nejvyšší soud vyjádřil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud shledal, že jednání stěžovatele nelze na základě provedeného dokazování posoudit jinak než jako snahu o obcházení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva. V procesní rovině namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť měl podle jeho názoru v prvním stupni rozhodovat krajský, nikoliv okresní soud. Dále uvádí, že obecné soudy tím, že mu uložily povinnost přijmout vedlejšího účastníka za člena, narušily jeho spolkovou autonomii a znemožnily mu samostatné rozhodování o volbě nových členů. Zároveň stěžovatel odmítá, že by poskytnutím informací Jiřímu Jandovi obcházel ustanovení § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Tímto krokem pouze využil své právo vyplývající z čl. 2 odst. 3 Listiny. Z tohoto důvodu tedy nelze tvrdit, že bylo aktivováno právo vedlejšího účastníka na přednostní přijetí, protože do mysliveckého spolku nebyla přijata žádná osoba, která by nevlastnila honební pozemky. Podle stěžovatele rozhodnutími obecných soudů dochází k diskriminaci minoritních vlastníků, když má v rámci přijímacího procesu upřednostňovat osoby s rozsáhlejšími pozemky. 7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům i vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. 8. Okresní soud v Prachaticích ve svém vyjádření plně odkázal na obsah napadeného rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není důvodná, neboť v řízení dodržel právo stěžovatele na spravedlivý proces, respektoval judikaturu vyšších soudů i závazný právní názor dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření obdobně uvedl, že argumenty stěžovatele jsou pouze polemikou s právním posouzením věci provedeným Nejvyšším soudem a nemohou zpochybnit soulad napadeného usnesení Nejvyššího soudu s ústavním pořádkem. 9. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za zjevně nedůvodnou. Stěžovatel podle jeho názoru předkládá Ústavnímu soudu pouze otázky podústavního práva a opakuje již dříve předestřenou argumentaci. K procesní námitce stěžovatele týkající se věcné nepříslušnosti okresního soudu vedlejší účastník připomněl, jak se s touto námitkou vypořádaly obecné soudy, což považuje za dostatečné. K námitce stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho spolkové autonomie, vedlejší účastník uvedl, že Listina v čl. 20 odst. 3 předpokládá určité omezení spolkové autonomie, které je na zákonné úrovni provedeno § 32 odst. 6 zákona o myslivosti. Vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy zcela odebraly jeho právo rozhodovat o přijetí nových členů. Podle názoru vedlejšího účastníka obecné soudy pouze vyložily § 32 odst. 6 zákona o myslivosti s ohledem na specifické skutkové okolnosti projednávané věci. Stěžovatel tak podle něj usiluje pouze o přehodnocení dokazování, které provedly obecné soudy a které bylo velmi podrobné. Bližší rekapitulace podrobného vyjádření vedlejšího účastníka je na tomto místě nadbytečná, neboť se s ní stěžovatel mohl seznámit a zaslat k němu repliku. 10. Ústavní soud zaslal stěžovateli všechna vyjádření na vědomí k případné replice. Stěžovatel však repliku nezaslal. 11. Ústavní stížnost podal včas k tomu oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů a shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice a není oprávněn vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Ústavní soud přezkoumává ústavnost soudních