II.ÚS 2714/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2714/25 ze dne 10. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2025 č. j. 38 Co 43/2025-112, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, nezletilých K. D. a J. D. a T. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2024 č. j. 125 Nc 12/2024-68 rozhodl o svěření první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice - nezletilých dcer (dále též jen "nezletilé") do střídavé péče obou rodičů [stěžovatelky jako matky (dále též jen "matka") a třetího vedlejšího účastníka jako otce (dále též jen "otec")] pro dobu před a po rozvodu manželství (výroky I. a IV.) a dále o povinnosti každého z rodičů přispívat na výživu nezletilé první vedlejší účastnice částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé druhé vedlejší účastnice částkou 6 000 Kč měsíčně (výroky II., III., V. a VI.). Žádnému z účastníků městský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou splněny předpoklady pro úpravu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilým dětem, neboť jejich rodiče spolu již nežijí, hodlají se rozvést a nejsou schopni se na péči a výživě o ně dohodnout. 3. Proti výrokům I., II., III., IV., V. a VI. výše uvedeného rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obě nezletilé si přály vypovídat u soudu, neboť chtěly, aby jejich přání bylo v řízení zohledněno. Nezletilé jsou přitom již dostatečně rozumově i citově vyspělé, aby dokázaly posoudit, zda jim nastavený režim vyhovuje. Svá přání formulovaly jasně a určitě. Městský soud však přání nezletilých dcer ve svém rozhodnutí nezohlednil a v odůvodnění se s ním nevypořádal. Městský soud konstatoval, že skutečnost, že obě nezletilé jsou zvyklé se na matku v řadě záležitostí obracet, samo o sobě nemůže režim střídavé péče vyloučit. Takové odůvodnění je podle stěžovatelky nedostačující. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil pouze předností střídavé péče před jinými formami péče. Rozhodl tak v rozporu s návrhem kolizního opatrovníka, který provedl pohovor s nezletilými a doporučil jejich svěření do výlučné péče matky. Ke stanovisku kolizního opatrovníka se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil. 5. Stěžovatelka poukazuje na to, že nabízela řešení v podobě svěření nezletilých do nerovnoměrné střídavé péče, aby byly nezletilé v péči obou rodičů a zároveň bylo respektováno přání nezletilých pobývat více u matky. Podle stěžovatelky zajištění podílu obou rodičů na výchově může být dosaženo nejen aplikací institutu rovnoměrné střídavé péče, ale i nerovnoměrné střídavé péče, anebo výlučné péče jednoho rodiče s širokým stykem s druhým rodičem. Institut střídavé péče by neměl být aplikován automaticky a mechanicky, ale měl by být použit jen v takovém rozsahu, v jakém konkrétnímu dítěti vyhovuje a je pro něj prospěšný. Střídavá péče sama o sobě přináší pro dítě určitou zátěž v podobě pravidelného střídání dvou prostředí a dvou výchovných přístupů. Rodiče mají odlišné rodičovské kompetence, odlišné výchovné styly, je přirozené, že dítěti může podstatně více vyhovovat přístup jednoho rodiče. Ne každému dítěti střídání prostředí vyhovuje, mnoho dětí si přeje mít jeden domov a zajištěný pravidelný kontakt s druhým rodičem. Stěžovatelka poukazuje na to, že po dosažení věku 12 až 13 let si děti, které byly doposud ve střídavé péči, často přejí její zrušení, protože se osamostatňují a nepřejí si pravidelné střídání dvou prostředí. 6. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že kritériem pro rozhodování o péči o dítě není přání dítěte, nýbrž především jeho zájem, a že rozhodnutí soudu má být založeno na pečlivém a komplexním posuzování zájmů dítěte. Namítá, že krajský soud ve svém rozsudku nespecifikoval, v čem spočívá zájem nezletilých na jejich svěření do střídavé péče. Takový postup není pečlivým a komplexním zvážením nejlepšího zájmu dítěte, ale aplikováním institutu střídavé péče bez ohledu na pocity a přání dítěte, které si střídavou péči vyzkoušelo, nevyhovuje mu a je dostatečně rozumově i citově vyspělé, aby své názory opakovaně a jednoznačně vyslovilo. 7. Nesprávnost napadeného rozhodnutí krajského soud spatřuje stěžovatelka zejména v porušení participačních práv dítěte a mechanické aplikaci institutu střídavé péče. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud se nevypořádal s názory a přáním nezletilých, které chtějí být v péči matky a u otce být na víkend či prodloužený víkend. Byl tak porušen čl. 12 Úmluvy o právech dítěte i ustálená judikatura Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56) a ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1191/17 [(N 90/89 SbNU 353); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], týkající se povinnosti obecného soudu přihlédnout k názoru a přání dítěte. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle Úmluvy o právech dítěte má dítě nejen právo formulovat svůj názor, ale také právo na to, aby jeho názor byl v řízení zohledněn. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. To platí i ve věcech rodinně-právních. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí. Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 11. Je proto na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti (viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3080/21). 12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, s