II.ÚS 2716/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2716/23 ze dne 3. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní korporace EUROVIA CS, a. s., sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 28 Cdo 1040/2023-289, výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Cmo 81/2022-245 v části, ve které byl potvrzen výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 1 Cm 15/2020-210 v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím, a proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 1 Cm 15/2020-210 v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a podniku Ředitelství silnic a dálnic, s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na rovné zacházení zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 1 Cm 15/2020 se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení smluvní pokuty a úroku z prodlení. Toto řízení (dále jen "původní řízení") bylo vedeno pod sp. zn. 57 C 594/2013 a po vyloučení části nároku i pod sp. zn. 57 C 2/2015. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 5. 2015 č. j. 57 C 594/2013-253 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 15 Co 336/2015-330 bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce 16 983 995,27 Kč a náklady řízení. Na základě těchto rozhodnutí vedlejší účastník uhradil stěžovatelce částku 18 517 329,27 Kč. Rozsudek městského soudu však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 č. j. 32 Cdo 1630/2016-423, načež městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu. Ten pak rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 57 C 594/2013-582 žalobu zamítl z důvodu obrany uplatněné vedlejším účastníkem. Městský soud jeho rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 223/2019-641, avšak s tím, že žaloba musí být zamítnuta bez jakéhokoliv věcného projednání, neboť z důvodu plnění vedlejšího účastníka odpadl předmět řízení. Dále pak rozsudkem obvodního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 57 C 2/2015-236 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 29 Co 232/2016-346 bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovatelce částku 33 919 761,81 Kč a náklady řízení. Na jejich základě vedlejší účastník uhradil stěžovatelce 36 121 027,92 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 545/2017-437 rozsudek městského soudu zrušil, načež městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 57 C 2/2015-652 žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl z důvodu obrany uplatněné vedlejším účastníkem. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 č. j. 29 Co 220/2019-757 potvrdil správnost rozsudku obvodního soudu v zamítavé části a ve vyhovující části žalobu zamítl rovněž s tím, že musí být zamítnuta bez jakéhokoliv věcného projednání, neboť z důvodu plnění odpadl předmět řízení. 3. Následně se vedlejší účastník žalobou domáhal u městského soudu po stěžovatelce zaplacení částky 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím, kterou na základě pravomocných rozhodnutí zaplatil. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 54 638 357,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 5. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), co do povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení od 3. 10. 2019 do 4. 10. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 910 753,10 Kč (výrok III). S ohledem na výsledek původního řízení dospěl městský soud k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající jednak poskytnutým plněním, jednak zaplaceným náhradám nákladů původního řízení. 4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou bylo uloženo stěžovatelce zaplatit částku 46 649 636,82 Kč s příslušenstvím, potvrdil, co do zbývající částky 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že ve výroku II zůstává rozsudek městského soudu podaným odvoláním nedotčen (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 114 774 Kč (výrok III). Uvedený soud se (mimo jiné) ztotožnil se závěrem městského soudu, podle kterého má stěžovatelka zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 734 600,11 Kč představující náhradu nákladů řízení vyplacenou stěžovatelce vedlejším účastníkem na základě výše uvedených rozhodnutí vydaných v původním řízení, neboť v důsledku kasačních rozhodnutí dovolacího soudu a městského soudu daný titul bez náhrady odpadl. 5. Proti tomuto rozsudku brojili účastníci řízení dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek vrchního soudu zrušil jednak v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku městského soudu, bylo-li jím uloženo stěžovatelce zaplatit 42 915 036,71 Kč s příslušenstvím, jednak v části výroku I, v níž byl rozsudek městského soudu změněn tak, že se žaloba o zaplacení 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i v (nákladovém) výroku III, a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a dále odmítl (stěžovatelčino) dovolání v části směřující vůči výroku I rozsudku vrchního soudu, byl-li jím potvrzen výrok I rozsudku městského soudu, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím (výrok II). Podle Nejvyššího soudu totiž vrchní soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že v důsledku zrušení pravomocných rozsudků odvolacího soudu dovolacím soudem právní důvod k plnění založený jejich nákladovými výroky odpadl, a tudíž je stěžovatelka povinna přijatou náhradu nákladů řízení v této částce vedlejšímu účastníkovi vydat. Protože Nejvyšší soud neshledal ani důvod tuto judikaturu měnit, dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v této části odmítl s tím, že nenaplňovalo předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka uvádí, že i když má právo na náhradu nákladů řízení procesní povahu a způsob této náhrady i její výši upravuje procesní předpis, její rozměr a původ je ústavněprávní [nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)] a hmotněprávní (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Současně argumentuje, že za újmu na jmění (škodu) podle § 2894 odst. 1 občanského zákoníku nutno považovat i náklady, které musí oprávněná strana vynaložit na důvodné uplatnění či obranu svých práv, a to minimálně v rozsahu zaplaceného soudního poplatku a účelně vynaložených nákladů na právní pomoc, protože jde o snížení majetku v důsledku jednání jiné osoby, které je zhodnoceno jako neoprávněné, přičemž poukazuje na nález ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33), v němž se Ústavní soud zabýval možností nepřiznat "poškozenému" náhradu újmy v podobě nákladů vynaložených na důvodnou obranu jeho práv. 7. Dále stěžovatelka uvádí, že zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 30. 9. 2017 vložil do o. s. ř. § 96 odst. 6, aniž by tuto - podle ní nesystémovou - změnu promítl do souvisejících ustanovení, konkrétně těch, která upravují řízení před soudy nižších stupňů, včetně náhrady nákladů říze