II.ÚS 2719/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2719/22 ze dne 6. 4. 2023 N 53/117 SbNU 202 Chybné posouzení dovolání za vadné z důvodu alternativně vymezených předpokladů přípustnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace PUMAS, s. r. o., sídlem Dykova 19, Praha 10, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1333/2022-152 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022 č. j. 22 Co 206/2021-127, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1333/2022-152 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2022 č. j. 30 Cdo 1333/2022-152 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti částky 531 190 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 108/92, jehož se účastnili právní předchůdci stěžovatelky (restituenti areálu bývalého pivovaru v k. ú. Unhošť). Nemajetková újma měla spočívat v tom, že v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995 č. j. 10 C 108/92-116 (ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 17. 4. 1996 č. j. 10 C 108/92-162 a opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 9. 1996 č. j. 10 C 108/92-183), kterým byl nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci (areálu bývalého pivovaru) oprávněným osobám (restituentům), nebyla výslovně uvedena budova trafostanice. 3. Původní společníci (zakladatelé) stěžovatelky vložili spoluvlastnické podíly na restituovaném areálu do majetku stěžovatelky jakožto právnické osoby. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že objekt trafostanice byl až do roku 2016 součástí parcely st. 237, na níž se nachází celý průmyslový objekt (tedy budova bývalého pivovaru a sladovny včetně doplňkových objektů). Stěžovatelka vycházela z presumpce správnosti rozsudku soudu, který rozhodoval o celém restitučním nároku, s tím, že neměla důvod se domnívat, že by restituční rozhodnutí neřešilo celý uplatněný restituční nárok oprávněných osob, tj. že by daným rozhodnutím nebyl restituentům vrácen celý původní objekt pivovaru včetně budovy trafostanice, která se nachází uvnitř areálu pivovaru. 4. Sporná nemovitost (trafostanice) byla na žádost společnosti ČEZ Distribuce, a. s., zapsána od 2. 11. 2016 jako vlastnictví ČEZ Distribuce, a. s. Proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., podala stěžovatelka u Okresního soudu v Kladně (řízení pod sp. zn. 23 C 38/2017) žalobu o určení, že vlastníkem trafostanice je stěžovatelka. Stěžovatelka tvrdila, že až v roce 2016 (z vkladu do katastru nemovitostí pro ČEZ Distribuce) se dozvěděla, že není vlastníkem sporné budovy trafostanice stojící na restituovaných pozemcích. 5. Okresní soud určovací žalobě stěžovatelky vyhověl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací však návrh na určení vlastnického práva stěžovatelky zamítl (řízení sp. zn. 27 Co 266/2018) mj. s odkazem na restituční rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 108/92 s tím, že v daném restitučním rozsudku "budova trafostanice nebyla uvedena". 6. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že se o nesprávném postupu Okresního soudu v Kladně v restitučním sporu (tj. o tom, že výrok je nejasný a restituované pozemky nezahrnují i některé na nich stojící budovy) dozvěděla až v roce 2019 ze zamítavého rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 266/2018 ve věci své určovací žaloby. Do té doby byla v dobré víře ve správnost restitučního rozsudku, neboť soud rozhodoval o celém nároku restituentů týkajícím se areálu pivovaru, na jehož pozemcích se trafostanice (jakož i další budovy) nachází. Podle stěžovatelky byl Okresní soud v Kladně povinen v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o. s. ř. formulovat výrok svého rozhodnutí tak, aby byl jednoznačně vykonatelným. Pokud z jeho rozhodnutí není jednoznačně patrno, zda se restituce vztahuje i na vedlejší či doplňkové stavby a objekty na pozemcích, které byly restituentům vydány, včetně budovy trafostanice, neměl být rozsudek v této podobě vůbec vyhlášen. Stěžovatelce by poté nevznikla škoda, kterou stěžovatelka vyčíslila v podobě nákladů na stavbu nové trafostanice. 7. V rámci řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 8. 2021 č. j. 14 C 18/2020-104 žalobu o náhradu škody za nesprávný úřední postup zamítl (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Podle obvodního soudu je nárok promlčen. Ačkoli se o tvrzené nesprávnosti obsažené v restitučním rozsudku Okresního soudu v Kladně (sp. zn. 10 C 108/92) dozvěděla stěžovatelka až z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 266/2018, který zamítl určovací vlastnickou žalobu stěžovatelky proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., uplynula mezitím objektivní desetiletá promlčecí lhůta počínající dnem, "kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda", tj. rozsudek Okresního soudu v Kladně sp. zn. 10 C 108/92. 8. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel z toho, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimována k podání žaloby (bod 9), že nárok je promlčen v objektivní lhůtě deseti let (bod 10), že případnou škodu způsobenou neuvedením předmětné trafostanice v rozsudku Okresního soudu v Kladně v restitučním sporu lze přičítat tehdejším účastníkům restitučního řízení, kteří se měli tehdy brát za svá práva (body 11 a 12), a námitku promlčení neshledal jako rozpornou s dobrými mravy (bod 13). Městský soud dále reaguje na odvolací námitku stěžovatelky týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (stěžovatelka tvrdí, že se o škodě dozvěděla až po uplynutí desetileté objektivní promlčecí doby a dříve nárok uplatnit nemohla) a uzavírá, že námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. V tomto kontextu pak dále cituje z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 832/2008 se závěrem, že "nelze tak konstatovat, že by žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, když o svém tvrzeném vlastnickém právu k předmětné trafostanici objektivně mohla a měla mít oprávněné pochybnosti nejpozději na základě nyní citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu" (bod 13). 9. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zčásti pro nepřípustnost, zčásti pro vady. Nepřípustné bylo dovolání proti výrokům o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud dále vytkl stěžovatelce, že v úvodu dovolání žádnou právní otázku neformulovala a poté ohledně otázky promlčení vymezila předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním způsobem. V dané části tak dovolání shledal vadným. V otázce aktivní věcné legitimace stěžovatelky, která měla být dle dovolání posouzena v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1627/2008), uzavřel, že ani tato otázka přípustnost dovolání nezaložila. Podle Nejvyššího soudu "za situace, kdy dva ze tří právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy závěry, že nárok žalobkyně je promlčen (odstavec 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a že není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, když bylo v první řadě na účastnících restitučního řízení brát se za svá práva a škodě tak předejít (odstavce 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyly podaným dovoláním relevantně zpochybněny a nebyly tak otevřeny dovolacímu přezkumu, zpochybnění řešení samotné otázky neexistence aktivní věcné legitimace žalobkyně nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Případná nesprávno