II.ÚS 2719/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2719/23 ze dne 14. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Václavíkem, advokátem, se sídlem U nákladového nádraží 1949/2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 22. června 2023, č. j. 3 Tdo 464/2023-1331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. září 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že pod záminkou, že jsou policisté, společně s druhým obžalovaným vstoupili do bytu poškozeného, kterého napadli údery pistolemi a donutili jej pod pohrůžkou násilím otevřít trezor, z nějž vzali legálně drženou zbraň a další předměty. Stěžovatel měl v bytě uskladněno v rozsudku specifikované střelivo. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, jelikož proti prvnímu rozsudku obvodního soudu podali obžalovaní odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k novému rozhodnutí. 3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí svědků, údajů z uskutečněného telekomunikačního provozu získaných postupem podle § 88a trestního řádu, záznamů městského kamerového dopravního systému a kamerových záznamů ze soukromého objektu, audionahrávky z prostorového odposlechu pořizovaného v době činu v bytě poškozeného postupem podle § 158d odst. 3 trestního řádu. Analýza výpisů z uskutečněného telekomunikačního provozu nejen ze dne spáchání činu, ale také ze dnů před činem jednoznačně dokládají, že obžalovaní byli v inkriminované dny prokazatelně v kontaktu, vždy s naprostou pravidelností ustával před příjezdem obžalovaných do míst poblíž bydliště poškozeného provoz mobilních telefonů obžalovaných, zatímco zařízení eCall ve vozidle jednoho z obžalovaných se stále připojovalo k síti mobilních operátorů a nepřestávalo tak mapovat svou trasu a vždy se nalogovalo na stejnou buňku a popsaný vzorec logování telefonů obžalovaných prokazatelně končí po spáchání činu. Obvodní soud informace o pohybu vozidla jednoho z obžalovaných provázal s obsahem záznamů z městského kamerového dopravního systému, které současně i časově propojil. Též takto propojil a posoudil i zvukový záznam prostorového odposlechu z bytu poškozeného, z jehož znaleckého zkoumání vyplynula pravděpodobná identifikace hovořících s obžalovanými. Všechny tyto údaje pak provázal s obsahem výpovědi svědků a poškozeného. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel znovu odvolání, z jehož podnětu městský soud napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o trestu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle názoru městského soudu skutková zjištění obvodního soudu jsou správná, mají oporu v provedeném dokazování a obvodní soud se podrobně a výstižně vypořádal s námitkami obžalovaných. Správnou byla shledána i právní kvalifikace. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Mezi obsahem nad rámec uplatněných námitek Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí žádnými vadami v hodnocení provedených důkazů. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se vymezuje proti postupu obvodního soudu a městského soudu při provádění dokazování. Namítá, že soudy neodůvodnily důkazy náležitě a přesvědčivě a že se soudy s jeho vznesenými námitkami řádně nevypořádaly. Obvodní soud se ve svém rozsudku zaměřil primárně na interpretaci provedených důkazů, jež jsou v neprospěch stěžovatele, a nevzal v potaz argumentaci stěžovatele, která vyvrací skutkové závěry soudu. Soud vedl dokazování k prokázání viny stěžovatele a nepřihlížel k zásadě in dubio pro reo. 7. Podle názoru stěžovatele výpověď poškozeného nelze hodnotit jako usvědčující, stejně tak závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie. Nesouhlasí ani s vyhodnocením svědeckých výpovědí, kamerových záznamů a záznamů telekomunikačního provozu a systému eCall. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 10. Jelikož stěžovatel zčásti uplatnil právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 11. Žádné takové kvalifikovaně pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje tvrzení ohledně jím preferovaného hodnocení dílčích aspektů některých důkazů, aniž by se jakkoliv věnoval celkovému souhrnu a komplexnímu hodnocení, které soudy v dané věci provedly. S obhajobou (a to nejen stěžovatele) se soudy podrobně vypořádaly (poukázat je nutné zejména na obsáhlou argumentaci obvodního soudu v bodech 56 až 66 jeho rozsudku). Stěžovatelův nesouhlas s jejich pečlivě odůvodněnou argumentací nečiní napadená rozhodnutí protiústavními. Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), je namístě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných poc