II.ÚS 2726/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2726/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2091/2020 ze dne 29. 6. 2022, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 137/2019 ze dne 10. 10. 2019 a výroku VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 43 C 184/2016 ze dne 10. 12. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka, žalobkyně b) se v řízení před obecnými soudy společně se žalobcem a) (A. A.), žalobkyní c) (F. A.) a žalobcem d) R. S. A. domáhala odškodnění za smrt S. A., oběti dopravní nehody zaviněné druhým žalovaným (M. P.). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 353/2014 ze dne 11. 9. 2014 byla stěžovatelka v souladu s § 928 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "o. z.") ustanovena poručníkem žalobců c) a d). Žalobci a) - d) se v řízení před obecnými soudy domáhali několika typů nároků, šlo mj. o náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí osoby blízké dle § 2959 o. z., náhrady nemajetkové újmy v podobě zásahu do práva na soukromý život stěžovatelky dle § 2956 o. z., a nákladů na péči o žalobce c) a d) dle § 2960 o. z. Nalézací soud nárok stěžovatelky a žalobce a) na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s péčí o žalobce c) a d) zamítl s tím, že stěžovatelka a žalobce a) tento nárok dovozují z § 2960 o. z. Toto ustanovení se však dle názoru soudu prvého stupně uplatňuje pouze v případě škody na zdraví, kdy poškozenému vznikají dílčí majetková práva. V projednávané věci je však ve smyslu § 2960 o. z. poškozeným zemřelá S. A. a stěžovatelka a žalobce a) by tak mohli uplatňovat toliko náhradu nákladů na péči o zdraví, osobu a domácnost dcery S., nikoliv žalobců c) a d), jako sekundárních obětí. K obdobnému závěru pak dospěl i Městský soud v Praze jako soud odvolací. Nejvyšší soud jako soud dovolací v závěru svého rozhodnutí uvedl, že žalobci c) a d) nepotřebují péči z důvodu jejich zdravotního stavu, na který právě § 2960 o. z. dopadá, ale protože jde o nezletilé děti, které osiřely. Poručník k těmto dětem nemá vyživovací povinnost. Tu je povinen hradit škůdce podle § 2966 o. z. Stěžovatelka však považuje za podstatné, že v žalobním návrhu vylíčila všechny rozhodné skutečnosti pro uplatnění svého nároku. Obecné soudy se shodly na tom, že tato otázka nebyla doposud judikatorně řešena a že žalovaný nárok měl být uplatněn podle § 2966 o. z. S ohledem na uvedené má stěžovatelka za to, že byla krácena na svých procesních právech, pokud se jí nedostalo odpovídajícího poučení. Byla-li její skutková tvrzení neúplná, měla být o nedostatku svých tvrzení poučena. Právní hodnocení skutkových okolností není podstatnou náležitostí žalobního návrhu. Pokud § 2960 o. z. přiznává poškozenému nárok na náklady spojené s péčí o něj, je podle stěžovatelky logické, aby stejný nárok měly i osoby pečující v případě jeho smrti o nezletilé potomky poškozeného nebo i jiné osoby odkázané výživou na poškozenou. Stěžovatelka poukázala na § 928 odst. 2 o. z., podle něhož poručník nemá vůči dítěti vyživovací povinnost. Z § 10 odst. 1 o. z. stěžovatelka dovozuje, že pokud obecné soudy měly za to, že nelze žalovaný nárok přiznat dle § 2960 o. z., měly tak učinit dle § 2966 o. z. III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Zejména z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náklady na péči o osiřelé nezletilé děti nelze uplatňovat podle § 2960 o. z., protože domácnost dcery S. zanikla její smrtí. Předmětné náklady na péči lze požadovat jako peněžitý důchod podle § 2966 o. z., ale zde jsou aktivně legitimovány pouze osiřelé děti a nikoli stěžovatelka. Soudy tak nemohly stěžovatelce přiznat nárok, který náleží někomu jinému. Nemohly ani stěžovatelku v tomto směru poučit, protože takové poučení by již vybočilo ze zákonné poučovací povinnosti soudů a vedlo by k porušení rovnosti účastníků před soudem. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu