II.ÚS 2736/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2736/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kluchové, zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, sídlem Suppého 532/4, Praha 4 - Kunratice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024 č. j. 21 Cdo 561/2024-470 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 15 Co 91/2023-409, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, obchodní společnosti VILA BELLA s. r. o. v likvidaci, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1 - Nové město, a obchodní společnosti PARIS, společnosti s ručením omezeným, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela dne 27. 4. 2006 s první vedlejší účastnicí (obchodní společností VILA BELLA s. r. o., jejíž společnicí stěžovatelka byla, a jednou z jejích jednatelek byla její matka) kupní smlouvu o prodeji blíže určených nemovitostí v k. ú. Špindlerův Mlýn (dále jen "předmětné nemovitosti") za sjednanou kupní cenu 6 500 000 Kč, která měla být uhrazena do 10 let od podpisu této smlouvy. Dne 2. 6. 2006 uzavřela první vedlejší účastnice s Československou obchodní bankou a. s. (dále jen "ČSOB a. s.") [druhá vedlejší účastnice je právní nástupkyní ČSOB a. s.] smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem, a to k zajištění pohledávek zástavního věřitele a zástavce ze smlouvy o úvěru na částku 11 000 000 Kč (ČSOB a. s. si nechala zpracovat posudek na ocenění nemovitostí až v září 2006, tj. cca tři měsíce po uzavření úvěrové smlouvy a vyčerpání podstatné části úvěru). Účinky vkladu zástavního práva vznikly dne 9. 6. 2006. Úvěr měl být použit na zaplacení kupní ceny 6 500 000 Kč a na dostavbu nemovitosti 4 500 000 Kč, která do té doby byla financována rodiči stěžovatelky - cca šlo o částku 10 000 000 Kč. 3. K návrhu stěžovatelky Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č. j. 8 C 32/2008-172 rozhodl, že výše uvedená kupní smlouva ze dne 27. 4. 2006 je absolutně neplatná, neboť byla uzavřena v rozporu s § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), neboť chybělo ocenění převáděných nemovitostí znaleckým posudkem a nebyl dán ani souhlas valné hromady s převodem předmětných nemovitostí. 4. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 601/2008 se ČSOB a. s. (zástavní věřitelka) žalobou podanou dne 15. 7. 2008 proti první vedlejší účastnici domáhala, aby soud nařídil prodej zástavy k uspokojení její pohledávky ve výši 10 313 100,24 Kč (spolu s příslušenstvím) zajištěné zástavním právem podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 2. 6. 2006. Okresní soud žalobě vyhověl a nařídil prodej zastavených nemovitostí. 5. Následně se stěžovatelka v řízení vedeném u okresního soudu domáhala určení, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a to za účelem výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Tvrdila, že je vlastnicí nemovitostí a že se zastavením nemovitostí nedala souhlas. V průběhu řízení dále namítala, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť vlastníky jsou její rodiče. Po přibližně jedenácti letech soudního řízení okresní soud rozsudkem ze dne 15. 3. 2019 č. j. 10 C 117/2010-332 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 4. 2019 č. j. 10 C 117/2010-338 žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem zamítl. Okresní soud dovodil, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 není předmětná kupní smlouva neplatná, neboť sjednaná kupní cena byla pro společnost výhodnější. Kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí nemůže být neplatná ani pro nedostatek souhlasu valné hromady s jejím uzavřením. Okresní soud dále dovodil, že nelze přijmout závěr o vlastnickém právu stěžovatelky na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jehož účastníkem nebyl zástavní věřitel. 6. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2023 č. j. 47 Co 123/2019-355 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem, že za dané situace není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že vlastnicí předmětných nemovitostí je první vedlejší účastnice, která uzavřela zástavní smlouvu. Okresní soud podle krajského soudu nepochybil, když neshledal důvod neplatnosti úvěrové smlouvy, kdy právě byla pohledávka zajištěna zástavním právem na nemovitostech ani žádné porušení práv ČSOB a. s. jako úvěrující vůči první vedlejší účastnici. Vyšel-li okresní soud z tvrzení stěžovatelky, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť ani ona nenabyla předmětné nemovitosti od svých rodičů platně, nemohla mít naléhavý zájem na určení neexistence zástavního práva k těmto nemovitostem. 7. Podané dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 3550/2020-414 odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve své judikatuře již dříve dovodil, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. K otázce závaznosti pravomocného rozhodnutí o určení vlastnického práva s odkazem na stávající judikaturu konstatoval, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není ani jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že by o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. 8. Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2021 sp. zn. I. ÚS 801/21 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) byla ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020 a rozsudku krajského soudu ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. 47 Co 123/2019 odmítnuta. Ústavní soud poukázal na to, že z ústavněprávního hlediska není podstatné to, jakým způsobem se změnila judikatura obecných soudů, ale především to, zda vlivem této změny nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud dospěl k závěru, že zatímco ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 32/2008 byla sporná kupní smlouva považována za neplatnou z důvodu rozporu s § 196a obchodního zákoníku, po změně judikatury Nejvyššího soudu se náhled obecných soudů na výklad shora uvedeného ustanovení změnil. Není přitom pochyb o tom, že tato změna měla vliv na právní a majetkové postavení stěžovatelky. Ta se domnívá, že v důsledku změny právního názoru Nejvyššího soudu bylo prolomeno její vlastnické právo a že vlastníkem dotčených nemovitostí je první vedlejší účastnice. Tak tomu však není. Podle Ústavního soudu nelze ztrácet ze zřetele, že předmětem sporu bylo posouzení toho, zda sporné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Podle Ústavního soudu dochází v dané věci ke střetu právní jistoty stěžovatelky a právní jistoty zástavní věřitelky, která poskytla první vedlejší účastnici úvěr ve výši 11 000 000 Kč. Ústavní soud zdůraznil, že v každém jednotlivém případě, kdy dochází ke změně judikatury obecných soudů, je třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti toho kterého případu a z nich dovozovat míru zásahu do práv účastníků řízení. V předmětné věci však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by důsledky změny judikatury Nejvyššího soudu byly pro stěžovatelku natolik nepřiměřené, že by bylo možné uvažovat o zásahu do jejích základních práv a svobod. 9. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 49 EXE 1733/2018-53 pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Škarpu, Exekutorský úřad Praha 4, provedením exekuce vedené pod sp. zn. 206 EX 3644/18 prodejem nemovitých věcí (na základě vykonatelného exekučního titulu - usnesen