II.ÚS 275/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 275/23 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ilony Kyzlinkové, právně zastoupené Mgr. Tomášem Bařinou, advokátem, sídlem Burianovo nám. 681/8a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 23 Cdo 2675/2022-237, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2021 č. j. 74 Co 110/2020-194 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. března 2019 č. j. 72 C 285/2016-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a MONETA - Stavební Spořitelna, a. s., sídlem Vyskočilova 1442/lb, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem pro uznání ze dne 14. 3. 2019 č. j. 72 C 285/2016-100, výrokem I. uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 881 176 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 832 800 Kč od 14. 4. 2015 do zaplacení, s úrokem ve výši 5,90 % ročně z částky 830 000 Kč od 4. 4. 2015 do zaplacení, to vše v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po 20 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci tento rozsudek, a to pod ztrátou výhody splátek; výrokem II. vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení a výrokem III. rozhodl, že Česká republika - Městský soud v Brně nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. O odvolání obou účastnic rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III., výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 139 581,46 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při prodlení se zaplacením byť i jedné splátky; výrokem III. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 33 456,50 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 200 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při prodlení se zaplacením byť i jedné splátky a výrokem IV. rozhodl, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vzniklých státu v odvolacím řízení. 4. Skutkově se má věc tak, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 881 176 Kč z titulu ručení za závazky hlavní dlužnice, a to podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 22. 11. 2011, od níž bylo vedlejší účastnicí odstoupeno dne 3. 4. 2015 pro neplnění splátek dlužnicí řádně a včas. Stěžovatelka na výzvu svůj ručitelský závazek, k němuž se v uvedené smlouvě zavázala, nesplnila. Soud prvního stupně doručil stěžovatelce dne 24. 11. 2016 elektronický platební rozkaz, jehož součástí byla výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud podá stěžovatelka odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu vyjádřila ve věci samé a uvedla, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, nebo aby vylíčila rozhodující skutečnosti, proč nárok neuznává. Stěžovatelka dne 5. 12. 2016 podala proti platebnímu rozkazu odpor, ve kterém výslovně uvedla, že uznává svůj dluh a ráda by ho splácela, avšak že je schopna s pomocí rodiny splácet měsíčně částku 3 000 Kč. Následně dne 9. 1. 2017 doručila soudu podání, v němž uvedla, že s žalobním návrhem nesouhlasí, neboť jejího ručení za úvěr dlužnice bylo dosaženo na základě podvodného jednání dlužnice a nepravdivých skutečností. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání naplněny byly. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. 7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny zákonné předpoklady. Rozsudek pro uznání se má s ohledem na svou povahu podle názoru stěžovatelky aplikovat velmi uváženě a zdrženlivě, ve zcela výjimečných a zákonem jasně definovaných případech. Na případ nároku vedlejší účastnice vůči stěžovatelce však uvedená definice nedopadá. Zcela zásadní skutečností představující porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu je, že rozsudek pro uznání byl vydán ve věci, kde zákon nepřipouští schválení smíru soudem. Ten by zde byl v rozporu s právními předpisy dle § 153a odst. 2 a § 99 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť podmínkou schválení smíru je jeho soulad s právními předpisy; nelze schválit smír, který je v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, či smír, který je obchází. Soud by totiž v opačném případě de facto legalizoval protiprávní stav, který by jinak nemohl nalézt právní ochrany, což je zjevně nepřípustné. Tak by tomu bylo i v této věci, neboť smír by nepochybně posvětil nárok vedlejší účastnice odporující zákonu, tedy vycházející z protiprávního jednání v rámci trestné činnosti hlavní dlužnice. Obecné soudy zcela opomíjeli fakt, že pokud by si stěžovatelka byla vědoma toho, že se odsouzená hlavní dlužnice dopouští podvodu již při sjednávání smlouvy o úvěru (přímo ve vztahu ke stěžovatelce jako ručitelce např. uváděla nepravdivé údaje ohledně jejího pracovního poměru), který nadto ani nemá v úmyslu řádně splatit, a který by v případě uvádění pravdivých údajů nikdy nezískala, nebyla by ochotna ručení za tento závazek poskytnout. Ručitelství stěžovatelky tak v tomto případě platně nevzniklo, neboť vznik ručitelského závazku je vzhledem k akcesoritě ručení podmíněn existencí hlavního závazku, tj. především platností smlouvy, jíž byl tento závazek sjednán. 9. Vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům stěžovatelka žádá o přiznání náhrady nákladů zastoupení podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Vyjádření účastníků řízení 11. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastnice řízení. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky stran nesprávného výkladu procesního úkonu, konkrétně jejího odporu ze dne 5. 12. 2016 proti platebnímu rozkazu, uvedl, že tuto námitku stěžovatelka v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vůbec neuplatnila. Jestliže však soudy v dané věci přihlédly v kontextu odporu stěžovatelky ze dne 5. 12. 2016 k objektivnímu významu jejího prohlášení, že "uznává svůj dluh a ráda by ho splácela", nelze jejich právnímu posouzení z hlediska souladu s judikaturou dovolacího soudu ničeho vytknout. V dané věci nemohlo být uzavření a schválení smíru v rozporu "s povahou věci" (srov. § 99 odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť předmětem řízení byl soukromoprávní nárok, se kterým mohou strany volně disponovat. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k námitce stěžovatelky, že rozsudek pro uznání byl vydán ve věci, ve které nelze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o. s. ř.), neboť při uzavírání úvěrové smlouvy ze dne 22. 11. 2011 se dlužnice dopustila úvěrového podvodu, za který byla pravomocně odsouzena a také k otázce platnosti ručitelského závazku. 12. Podle Krajského soudu v Brně jeho rozhodnutí nevybočuje z mezí ustálené judikatury k aplikaci § 153a o. s. ř., což potvrzují i závěry odmítacího usnesení