II.ÚS 2760/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2760/25 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jiřího Šímy a b) Ireny Šímové, zastoupených JUDr. Alešem Popelkou, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2025, č. j. 22 Cdo 477/2025-293, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, č. j. 23 Co 133/2024-249, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 133/2022-203, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé zároveň žádají o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud"), který byl potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), bylo stěžovatelům uloženo, aby odstranili stavbu umístěnou na pozemku MUDr. S. Macháčka. Výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu (demolice stavby v hodnotě přibližně 2 500 000 Kč, jež je nevratná), než jaká by při odkladu vykonatelnosti hrozila jiným osobám. Zároveň odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. 3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 133/2022, z něhož se podávají následující skutečnosti. Okresní soud uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost vyklidit do 5 let od právní moci rozsudku pozemek parc. č. X1, zapsaný na LV č. X2 pro obec a katastrální území H. (výrok I.). Dále jim ve stejné lhůtě uložil povinnost odstranit stavbu chaty č. p. X3 zapsanou na LV č. X4 pro obec a katastrálním území H., nacházející se na pozemku parc. č. X1 (výrok II.). Uložil nahradit společně a nerozdílně MUDr. S. Macháčkovi náklady řízení ve výši 34 933 Kč (výrok III.) a MUDr. S. Macháčkovi uložil nahradit stěžovatelům náklady za zmařené jednání ze dne 11. 4. 2023 ve výši 5 282,86 Kč (výrok IV.). 4. V posuzované věci se MUDr. S. Macháček jako žalobce z pozice vlastníka vůči stěžovatelům domáhal vyklizení svého pozemku parc. č. X1, zapsaného na LV č. X2 v k. ú. H. (dále též jen jako "předmětný pozemek"), a odstranění chaty č. p. X4 zapsané na LV X3 v tomtéž katastrálním území, jejímiž vlastníky jsou stěžovatelé, z pozemku parc. č. X1. Lhůtu pro výkon rozhodnutí vedlejší účastník navrhl v rozmezí pěti až sedmi let. Okresní soud na základě rozsáhlého dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům. Stavbu chaty povolil otci stěžovatele Okresní národní výbor v Nymburce rozhodnutím č. j. Výst/3355/327/62 ze dne 18. 10. 1962, a to bez časového omezení. V návaznosti na povolení stavby bylo povoleno i odlesnění pozemku, na němž měla být chata postavena, avšak to pouze na dobu 10 let. K datu 4. 2. 1963 byl otci stěžovatele oproti podpisu nájemní smlouvy ponechán k užívání pozemek pod chatou č. X4 na dobu 10 let s podmínkou, že nedojde-li k prodloužení smlouvy, dojde po uplynutí doby k užívání k odstranění stavby a k úpravě pozemku pod stavbou tak, aby pozemek mohl být opětovně zalesněn. K datu 27. 10. 1965 Okresní národní výbor v Nymburce stavbu zkolaudoval. Otec stěžovatele i se svou manželkou převedli na oba stěžovatele chatu č. p. X4 kupní smlouvou z roku 1982. V této kupní smlouvě je výslovně uvedeno, že předmětná chata stojí na pozemku ve vlastnictví státu. Z tohoto důvodu již sám stěžovatel sjednal dohodu o dočasném užívání, na základě které mu byl podnikem na úseku lesního hospodářství (zastupujícím stát) v roce 1985 přenechán k užívání za úplatu. Právo užívat pozemek pod chatou bylo sjednáno jako dočasné s trváním do 31. 12. 1992, byť s výhradou možného prodloužení. 5. Dne 28. 12. 1992 rozhodl Okresní úřad v Nymburce, že předmětný pozemek nacházející se pod chatou ve vlastnictví stěžovatelů bude vydán cestou restitučního řízení JUDr. S. Macháčkovi (otci nynějšího vlastníka) s poukazem na skutečnost, že s vlastníky chat nacházejících se na tomto pozemku bylo ujednáno toliko dočasné užívání do 31. 12. 1992. Uvedené rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce bylo řádně doručeno stěžovateli, jakož i dalším vlastníkům jiných chat nacházejících se na předmětném pozemku. V odvolací lhůtě nebylo rozhodnutí napadeno žádným z účastníků, a tudíž nabylo právní moci k datu 19. 2. 1993. 6. Někteří chataři následně napadli již pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Nymburce cestou mimořádných opravných prostředků ve správním řízení, avšak tato podání nebyla úspěšná. Skupina chatařů včetně stěžovatele napadla předmětná správní rozhodnutí správní žalobou. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však řízení zastavil usnesením č. j. 6 A 219/95-33 se závěrem, že napadená rozhodnutí jsou vyloučena ze soudního přezkumu. Ústavní stížnost napadající usnesení vrchního soudu byla odmítnuta pro nedodržení lhůty usnesením č. j. III. ÚS 306/96. 7. Roku 1996 uzavřel JUDr. S. Macháček se stěžovatelem nájemní smlouvu k pozemku pod chatou, jež byla sjednána na dobu určitou do 31. 12. 1999. Formou konkludentní prolongace pak docházelo opakovaně k prodlužování nájemní smlouvy, a to i poté, co JUDr. S. Macháček převedl formou notářského zápisu restituované pozemky včetně pozemku č. p. X1, na němž se nachází chata stěžovatelů, na svého syna, stávajícího vlastníka, MUDr. S. Macháčka v roce 2017. MUDr. S. Macháček dopisem ze dne 29. 11. 2019 sdělil stěžovatelům, že nemá zájem o prodloužení nájemní smlouvy z roku 1996 k předmětnému pozemku nacházejícímu se pod jejich chatou a vyzval je ke sjednání nové smlouvy. Následující jednání mezi MUDr. S. Macháčkem a stěžovateli však nevedla ke sjednání nové smlouvy, a proto vedlejší účastník vyzval stěžovatele dopisem ze dne 9. 2. 2022 k vyklizení pozemku a odstranění chaty, což stěžovatelé neučinili, a MUDr. S. Macháček proto zahájil posuzovaný spor svou žalobou podanou okresnímu soudu dne 24. 5. 2022. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že stěžovatelé jako vlastníci chaty č. p. X4 ztratili (resp. stěžovatel jako jediný nájemce ztratil) užívací titul k pozemku č. X1 pod chatou, a MUDr. S. Macháček tedy jednal po právu, když se cestou reivindikační žaloby podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku domáhal jejího odstranění. Okresní soud k tomuto zdůrazňuje, že stěžovatelé měli pozemek pod chatou toliko v dočasném užívání a v souladu s nájemní smlouvou z roku 1996 (opakovaně prodlužovanou) ztratili nárok na užívání pozemku k 31. 12. 2019. Tato skutečnost nutně limitovala dobrou víru stěžovatelů, neboť ti si museli být zcela jistě vědomi pouhé dočasnosti užívacího práva k pozemku. Okresní soud z tohoto důvodu odmítl i výkon držby k pozemku, jakož i to, že by snad stěžovatelům vzniklo právo na odkup pozemku. Okresní soud se taktéž zabýval namítanými vadami restitučního řízení, čemuž však taktéž nepřisvědčil, a neshledal ani porušení dobrých mravů, resp. zneužití práva ze strany MUDr. S. Macháčka. 8. Stěžovatelé napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili MUDr. S. Macháčkovi náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.). 9. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným a bylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatelů 10. Stěžovatelé namítají nesprávné právní posouzení jejich věci, a to hned v několika navazujících otázkách. Předně se domnívají, že pozemek, na němž se nachází jejich chata, nemohl a neměl být vůbec vydán v restitučním řízení právnímu předchůdci žalobce, neboť předmětný pozemek byl zastavěn chatou, a to v době, kdy byl vlastníkem pozemku stát. Jeho vydání bylo tudíž v rozporu s § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Pozemek nemohl být nadto vydán ani z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, neboť chata stěžovatelů byla postavena v rámci tzv. chatové osady. Soudy pochybily, pokud uzavřely, že o chatovou osadu nešlo. Pozemky, na nichž se nacházela chatová osada, nemohly být podle uvedeného ustanovení zákona o půdě restitučně vydány. Vydání pozemku právnímu předchůdci žalobce podle zákona o půdě bylo dle názoru stěžovatelů nezákonné a rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21. Stěžovatelce dále nebylo nikdy doručeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 12. 1992, kterým došlo v rám