II.ÚS 2763/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2763/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2024 č. j. 11 Tdo 552/2024-683, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2024 č. j. 11 To 118/2023-641 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2023 č. j. 80 T 12/2023-586, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že po přesně nezjištěnou dobu do 5. 12. 2022 skladoval na pozemku p. č. X1, katastrální území K., a dále na pozemku p. č. X2, katastrální území Č., celkem 1 380,21 gramu psychotropní látky metamfetamin s obsahem 1 092,71 gramu metamfetaminu báze, přičemž pervitin skladoval za účelem jeho další distribuce koncovým uživatelům. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí a podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 34 000 Kč. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci shledal, že skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností, a se závěry krajského soudu i vrchního soudu se plně ztotožnil. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazní prostředky proti němu byly získány nezákonným způsobem. Zdůrazňuje, že jde-li o operativní šetření v místě lesního porostu na pozemku č. X1 v K., jehož vlastníkem je město K., jakož i pozemku č. X2, katastrální území Č., jehož vlastníkem je Z. H., jde o veřejně přístupné neohraničené prostory lesního porostu. Dále tvrdí, že ke zjištění skutečností o skrýších i obsahu uzavřených nádob zakopaných pod zemským povrchem či ve větvích vysoko nad terénem došlo nezákonným způsobem, neboť policejní orgán bez jakéhokoli příkazu opakovaně prohledával dotčené pozemky, a to bez vědomí dozorujícího státního zástupce i vlastníků pozemků, bez přítomnosti nezúčastněné osoby a bez pořízení jakékoli dokumentace, na základě které by bylo možno správnost a zákonnost jeho postupu přezkoumat. Až následně, na základě nezákonně zjištěných informací, policejní orgán požádal o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Stěžovatel je přesvědčen, že takto nezákonně získané důkazy jsou ve vztahu k jeho osobě neúčinné. Dále opakovaně poukazuje na to, že samotná existence skrýší v blízkosti jeho bydliště nemůže vést k závěru, že by mu přináležel obsah skrýší. Také výpověď svědka M. G. zůstala podle něj osamocena a měla být vyhodnocena jako nevěrohodná. Hypotéza vytvořená orgány činnými v trestním řízení, že jmenovanému svědkovi byly předány shodné látky jako ty, které měly být nalezeny ve skrýších, je podle stěžovatele "zcela nemístná" a nepodložená žádným z provedených důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. Brojí-li stěžovatel proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal. 10. Stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že prohledávali-li policisté lesní pozemky v okolí jeho