II.ÚS 2763/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2763/25 ze dne 26. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. A., zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem, sídlem Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 20 Co 264/2025-1129 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. května 2025 č. j. 0 P 124/2024-1106, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a J. S. a nezletilého J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce - matce (dále též jen "matka") pokutu ve výši 30 000 Kč za nedodržování usnesení tohoto soudu ze dne 19. 9. 2024 č. j. 0 P 124/2024-691 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 10. 2024 č. j. 20 Co 398/2024-804, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byl upraven styk prvního vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s druhým vedlejším účastníkem - nezletilým (dále jen "nezletilý") ve dnech: 17. 11. 2024, 18. 11. 2024, 1. 12. 2024, 2. 12. 2024, 7. 12. 2024, 8. 12. 2024, 15. 12. 2024, 16. 12. 2024, 21. 12. 2024, 22. 12. 2024, 12. 1. 2025, 13. 1. 2025, 18. 1. 2025, 19. 1. 2025, 26. 1. 2025, 27. 1. 2025, 1. 2. 2025, 2. 2. 2025, 9. 2. 2025, 15. 2. 2025, 23. 2. 2025, 1. 3. 2025, 9. 3. 2025, 27. 3. - 30. 3. 2025 (výrok I.), a uložil jí povinnost zaplatit otci náhradu nákladů řízení ve výši 7 100 Kč (výrok II.). Takto soud rozhodl na základě návrhu otce odůvodněného tím, že matka přes výzvu soudu k dodržování pravomocného rozhodnutí soudu o styku otce s nezletilým opakovaně otci odmítla syna předat. 3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obvodní soud porušil její právo na spravedlivý proces, když v předmětné věci nenařídil ústní jednání za účelem respektování práva účastníka řízení být nejen osobně přítomen u jednání, ale také být před soudem slyšen, vznášet důkazní návrhy a vyjadřovat se k důkazům, které by byly při jednání prováděny. Stěžovatelka považovala dokazování v předmětné věci za potřebné nejen k prokázání důvodů, které jí bránily v bezvýhradném respektování předběžného opatření, ale také k tomu, že nabízela otci termíny styků se synem v jiných termínech, nikoli však přes noc. Předmětem dokazování měla být i otázka uložení pokuty v takové výši, aby nebyla ohrožena sociální situace matky. Obvodní soud však rozhodl jen na základě listinných důkazů, jejichž obsahem byly projevy stěžovatelky osobní povahy, a to přestože k tomu nedala výslovný souhlas a přestože nepřípustnost takového důkazu výslovně namítala. Charakter řízení přitom nedovoluje prolomení použití ústavou chráněných projevů osobní povahy jakožto složek osobnosti člověka. Městský soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 [(N 40/93 SbNU 67); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], který konstatoval, že podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty nejsou naplněny, vyplývá-li ze zjištěných okolností, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neučinily z pokuty prostředek donucení povinného rodiče k plnění uložených povinností do budoucna, ale sankci, směřující do doby minulé. Obvodní soud přistoupil k uložení pokuty, aniž respektoval princip ultima ratio, podle kterého se prioritně k vynucení povinností ve zvláštních soudních řízeních použijí méně invazivní procesní postupy. Oba soudy se svým postupem dopustily přepjatého formalismu, když trvaly striktně na plnění povinností plynoucích z předběžného opatření, ačkoli jejich plnění nebylo v nejlepším zájmu nezletilého dítěte. Stěžovatelka namítá, že se řídila odbornými radami dětské psycholožky, která přespávání dítěte u otce v době, kdy dítě kojila, nedoporučila. Ani výrok o nákladech řízení není podle stěžovatelky správný, nicméně je otázkou, zda tato nesprávnost dosahuje ústavněprávní roviny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení, neboť jsou to právě obecné soudy, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. 8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů učiněnými v řízení o výkonu rozhodnutí, na jejichž základě byla stěžovatelce v souladu s § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), uložena pokuta ve výši 30 000 Kč. Problematikou ukládání pokut podle uvedeného ustanovení jakožto prostředku sloužícího k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (matce) soudem ve prospěch oprávněného (otce), a tedy jednoho z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 1 Listiny), se Ústavní soud zabýval již opakovaně, přičemž formuloval řadu ústavněprávních požadavků, kterým musejí obecné soudy dostát [srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 890/16 či nález ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 2355/22 (N 14/116 SbNU 115)]. V nálezu ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18 Ústavní soud zdůraznil, že účelem uložení pokuty je vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, založené vykonávaným titulem, tzn. nikoliv jeho sankcionování. 9. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatelky, že obvodní soud v předmětné věci nenařídil ústní jednání a odňal jí tak možnost vyjádřit se a navrhovat důkazy. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že k projednání návrhu na výkon rozhodnutí uložením pokut bylo nezbytné nařídit ústní jednání. Poukázal na to, že rovněž pro vykonávací řízení ve věci péče o nezletilé platí obecné ustanovení § 253 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (obdobně podle § 502 odst. 2 z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, není třeba pro rozhodn