II.ÚS 2765/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2765/23 ze dne 22. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů E. M. (dříve D.) a V. M., právně zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023 č. j. 30 Cdo 893/2023-283 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022 č. j. 17 Co 303/2022-243, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé se jako žalobci v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2011 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné zadržení pro každého z nich ve výši 3 000 Kč, náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním pro každého ve výši 3 521 554 Kč a omluvy za nezákonně vedené trestní stíhání, náhrady nákladů obhajoby celkem 607 586,10 Kč a hotových výdajů celkem 14 400 Kč, náhrady ušlého zisku (se zohledněním inflace) z činnosti družstva A za roky 2009 až 2020 celkem ve výši 1 698 215 Kč. Druhý stěžovatel se dále domáhal náhrady ušlého zisku ze zaměstnání u společnosti B za dobu trestního stíhání ve výši 1 910 562 Kč. Dále každý ze stěžovatelů požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení ve výši 160 000 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2022 č. j. 28 C 40/2021-220 zastavil řízení co do částky 204 250 Kč (výrok I), rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit oběma stěžovatelům částku ve výši 306 132 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok II), dále že je povinna zaplatit 8,25% zákonný úrok z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení z částky 204 250 Kč (výrok III), zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnice byla povinna na svém webu zveřejnit omluvu stěžovatelům ve znění uvedeném v rozsudku (výrok IV), zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelům částku 11 089 489,10 Kč s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 095 Kč (výrok VI). 4. Ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti (viz bod 9. až 12. tohoto usnesení) pokládá Ústavní soud za dostatečné uvést pouze relevantní část odůvodnění citovaného rozsudku. Jedním z nároků, kterým se soud prvního stupně zabýval, je nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního řízení a z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání. V obou případech vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení. Soud odkázal na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), který stanoví speciální promlčecí lhůtu v případě, že nemajetková újma byla způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, která neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Vzhledem k tomu, že předmětné trestní řízení skončilo na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 4. 2. 2020), přičemž ke stavění promlčecí doby došlo na základě předběžně uplatněného nároku u vedlejší účastnice po dobu od 30. 7. 2020 do 19. 7. 2021, resp. nejdéle po dobu šesti měsíců v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 cit. zákona, měla být žaloba k soudu podána nejpozději dne 4. 2. 2021. Jelikož však stěžovatelé svou žalobu podali k soudu až dne 22. 2. 2021, dovodil soud prvního stupně, že je jejich nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení promlčen. 5. Pro počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty podle citovaného ustanovení, je pak v případech, kdy je poškozený zproštěn obžaloby, rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku. Není-li proti tomuto rozsudku přípustné odvolání, nastává již vyhlášením tohoto rozsudku a pozdější doručení písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku proto nemá z hlediska promlčecí lhůty žádné účinky. Soud prvního stupně odkázal též na příslušnou judikaturu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4272/2017 či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. II ÚS 606/17). Pokud tedy v případě stěžovatelů byla jejich právní zástupkyně osobně přítomna veřejnému zasedání dne 4. 2. 2020 u Vrchního soudu v Praze, při kterém bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy stěžovatelé byli pravomocně zproštěni obžaloby v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 3. 2019, a toto rozhodnutí bylo předsedou senátu odůvodněno, byla jim již od tohoto data, neboť byli právně zastoupeni, známa nejen samotná skutečnost, že v důsledku trestního řízení jim vznikla (tvrzená) újma a že došlo k jejich pravomocnému zproštění obžaloby, ale též poměrně přesné důvody, které ke zproštění obžaloby vedly. Stěžovatelům proto již v této době nic nebránilo v uplatnění jejich nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání a svou žalobu mohli podat podstatně dříve. I v tomto případě byl k datu 5. 2. 2021 tento nárok žalobců již promlčen a ve vztahu k požadovanému reulátrnímu i morálnímu (omluva) odškodnění je proto nedůvodný. 6. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, v části výroku V co do částky 10 773 635 Kč s příslušenstvím a ve výroku VI potvrdil (výrok I), a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že u obou shora uvedených nároků šestiměsíční promlčecí doba počala běžet dnem 5. 2. 2020, následně došlo ke stavění jejího běhu na základě § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu šesti měsíců ode dne předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice dne 30. 7. 2021, poté běh promlčecí doby pokračoval a skončil uplynutím dne 4. 2. 2021. Odvolací soud dále dovodil, že není žádného důvodu v daném případě považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Vedlejší účastnice sice nerozhodla o předběžně uplatněném nároku stěžovatelů do šesti měsíců a nenahradila jim škodu v této lhůtě, jak jí ukládá § 15 odst. 1 OdpŠk, to však nebránilo stěžovatelům v uplatnění jejich nároku u soudu. Odvolací soud navíc v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice sice vznesla námitku promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy, nicméně zároveň jim v průběhu soudního řízení náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku řízení v rozsahu, v němž tyto nároky sama shledala důvodnými, vyplatila. 7. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění usnesení uvedl, že otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně uplatnění újmy za nezákonné trestní stíhání přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud dovodil, že v projednávané věci počala běžet promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk ode dne následujícího po dni vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze (dne 4. 2. 2020), jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek. Na uvedeném ničeho nemění, že stěžovatelé jako obvinění nebyli přítomni vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí, byl-li vyhlášení rozhodnutí přítomen jejich obhájce. 8. Judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu počátku běhu promlčecích lhůt ve smyslu OdpŠk byla sjednocena (nejen) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zproš