II.ÚS 2775/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2775/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Ondřejem Moravcem, advokátem, sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 728/2021-12027 ze dne 15. 6. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 4/2020 ze dne 25. 1. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 62 T 1/2019-10802 ze dne 22. 10. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, byl stěžovatel, společně se spoluobviněným M. T., uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Tohoto jednání se měl dopustit tím, že spolu s M. T. účelově vytvořili dodavatelský řetězec, v němž "daňově nečinné společnosti", jež měly být oběma obviněnými fakticky řízeny, neodvedly na výstupu daň z přidané hodnoty. Způsob a bližší okolnosti spáchání tohoto trestného činu jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 600 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti let. Týmž rozsudkem pak bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného T. K. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a spoluobviněný M. T. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ohledně obou odvolatelů pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody. V ostatním zůstal napadený rozsudek beze změn. Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného M. T. proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nereagovaly na jeho opakovanou obhajobu, že s valnou částí obchodů společnosti X neměl vůbec nic společného. Soudy dle jeho názoru řádně nevysvětlily, na základě jakých důkazů byl uznán vinným, resp. jakým konkrétním vlastním jednáním se měl trestné činnosti dopouštět. Tím mělo současně dojít k porušení zásady nullum crimen sine lege. Soudy o jeho vině a trestu rozhodly nad rámec zákonného vymezení skutkové podstaty daného trestného činu. Stěžovatel dále namítl, že jako stěžejní důkaz o jeho vině byly použity záznamy o telekomunikačním provozu, s nimiž nebylo obhajobě umožněno se řádně a včas seznámit s ohledem na jejich extrémní rozsah a absentující vyhodnocení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Nalézacímu soudu vytkl, že po skončení hlavního líčení podstatným způsobem upravil vymezení skutku, jehož spácháním mělo dojít ke spáchání trestného činu, čímž nepřípustně změnil povahu obvinění, v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Soudy dle mínění stěžovatele nezohlednily jeho majetkové poměry při ukládání peněžitého trestu. Krajský soud zejména nereflektoval ani skutečnost, že v době uložení trestu procházel oddlužením a prokazatelně neměl významný majetek, ani to, že peněžitou záruku skládali jeho blízcí, jimž je povinen jimi vynaloženou částku vrátit. V závěru stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na nestranného soudce i právo na zákonného soudce, neboť senát Vrchního soudu v Praze rozhodující o odvolání v dřívějších fázích trestního řízení rozhodoval také o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení peněžité záruky nahrazující vazbu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti veskrze předestřel tytéž výhrady, s nimiž se již trestní soudy, zvláště pak soud dovolací, patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud v té spojitosti pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestného činu stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. Ústavní soud dále pokládá za vhodné podotknout, že ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím trestních soudů podal také spoluobviněný M. T. Většina výhrad stěžovatele přitom koresponduje s námitkami, které ve své ústavní stížnosti vznesl jmenovaný spoluobviněný a s nimiž se Ústavní soud vypořádal v usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022. V kontextu toho se proto sluší zmínit následující. K otázce podjatosti členů senátu odvolacího soudu Ústavní soud poukázal především na to, že se jí Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém usnesení č. j. 11 Tvo 29/2020-11340 ze dne 14. 1. 2021, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele i spoluobviněného M. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení dotčených soudců z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných. Nad rámec odkazu na citované usnesení dovolacího soudu Ústavní soud zdůraznil, že odvolací soud si v pozici stížnostního soudu (rozhodujícího o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení peněžité záruky) byl velmi dobře vědom procesní situace, v níž se nacházel, pročež se vystříhal jakýchkoliv konečných skutkových závěrů a opakovaně zdůraznil, že jejich vyslovení náleží až nalézacímu soudu. Mimo jiné z těchto důvodů se také odmítl zabývat obsáhlou argumentací spoluobviněného M. T., která podle odvolacího soudu měla nalézt své místo až v hlavním líčení. Jinak řečeno, odvolací soud se v postavení soudu stížnostního nesnažil učinit si finální názor o skutkovém stavu ve věci a držel se striktně mezí dílčího předmětu řízení o stížnosti, o níž rozhodoval. Ústavní soud rovněž odmítl výklad M. T. (a tím i výklad prezentovaný nyní stěžovatelem) o rozšíření dosahu ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") na případy, kdy soudce rozhoduje o žádosti o vrácení peněžité záruky. S odkazem na svoji rozhodovací praxi uvedl, že ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. představuje taxativní výčet, který nelze rozšiřovat analogií. Rozložení důvodů pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení mezi ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. a § 30 odst. 2 tr. ř. je z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. totiž pouze pragmaticky ulehčuje řešení možné podjatosti ex lege tam, kde nejvíce hrozí její systémové riziko, a to bez ohledu na to, zda se v daném případě reálně toto riziko materializovalo, či nikoliv. Pro požadavek nezávislosti, především však nestrannosti soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je ovšem relevantní jen to, zda se stěžovatel může domoci vyloučení orgánu činného v trestním řízení na základě zvážení všech konkrétních okolností v dané individuální věci, čemuž odpovídá § 30 odst. 1 tr. ř. Tento přezkum v nynější věci byl proveden obecnými soudy bez závěru, že by dotčení členové senátu odvolacího soudu dali v konkrétním kontextu stěžovatelovy věci jakkoliv najevo svou podjatost, zejména v podobě utv