II.ÚS 2775/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2775/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. července 2024 sp. zn. 0 Nt 20026/2024, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 28. 5. 2024 č. j. KRPA-295022-168/TČ-2022-001492-DANĚ byla stěžovatelce podle § 66 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč, neboť stěžovatelka v rozporu s § 8 odst. 1 trestního řádu, ačkoli byla řádně poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty, nevyhověla dožádání policejního orgánu, když ve stanovené lhůtě neodpověděla ani nijak nereagovala na opakovanou žádost o poskytnutí informací současně s výzvou k vydání účetnictví obchodní společnosti B. Šlo přitom již o druhé uložení pořádkové pokuty stěžovatelce v téže věci. Nejprve policejní orgán usnesením ze dne 9. 4. 2024 č. j. KRPA-295022-157/TČ-2022-001492-DANĚ uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč. 3. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu ze dne 28. 5. 2024 podala stěžovatelka stížnost s odůvodněním, že podle § 100 odst. 2 trestního řádu má právo odmítnout požadovanou součinnost z důvodu způsobení nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že stěžovatelka opakovaně odepřela vyhovět výzvě na základě § 100 odst. 2 trestního řádu, toto odepření však učinila toliko obecně, aniž by důvodnost takového postupu jakkoli osvědčila. Policejní orgán podle obvodního soudu k uložení pořádkové pokuty, coby krajnímu prostředku, přistoupil až po opakovaných marných výzvách, přičemž stěžovatelka měla dostatek možností své opomenutí napravit, což neučinila. Obvodní soud měl proto za prokázané, že stěžovatelka bez dostatečné omluvy výzvě nevyhověla. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 (N 68/40 SbNU 677; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého se zákaz nucení k sebeobviňování vztahuje i na právnické osoby, a dále na nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), ze kterého plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou nutit k poskytnutí součinnosti podle § 8 odst. 1 trestního řádu nebo k výpovědi subjekt, kterému by poskytnutím požadované součinnosti hrozilo trestní stíhání. Stěžovatelka má za to, že je v rámci součinnosti podle § 8 odst. 1 trestního řádu nucena, aby svou aktivní činností poskytovala orgánům činným v trestním řízení informace a dokumenty, které ve výsledku mohou vést k zahájení trestního stíhání vůči ní či vůči jejímu jednateli. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. V posuzovaném případě byla stěžovatelka policejním orgánem požádána o poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu. 8. Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že zákaz nucení k sebeobviňování se vztahuje i na právnické osoby. 9. Jde-li o rozsah přezkumného oprávnění obecného soudu, eventuálně jiného orgánu činného v trestním řízení, vztahujícího se k posouzení důvodnosti odepření svědecké výpovědi, resp. odepření poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu, k této problematice se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů. 10. Nález sp. zn. III. ÚS 149/97, na nějž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, se týká odepření svědecké výpovědi, avšak jeho závěry lze analogicky vztáhnout i na odepření poskytnutí informací podle § 8 odst. 1 trestního řádu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Vyžaduje-li zákon (§ 101 odst. 2 trestního řádu), aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné. Teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. 11. Z nálezu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 (N 51/40 SbNU 497) vyplývá, že uvedl-li stěžovatel poté, co mu byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo týkat podání vysvětlení, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Ústavní soud v uvedené věci shledal, že odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za popsaných skutkových okolností se jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné. 12. V nálezu ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4642/12 (N 72/69 SbNU 267), který se rovněž zabýval problematikou odepření výpovědi (resp. podání vysvětlení), Ústavní soud uvedl, že se jeví jako naprosto nezbytné vyžádat si od stěžovatele nejprve osvětlení důvodů, které jej k odepření výpovědi vedou, a teprve pak případně vyvodit konsekvence vtělené do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Jinak řečeno bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v