II.ÚS 2789/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2789/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Šuby, zastoupeného Mgr. Jakubem Houžvicem, advokátem, sídlem Štefánikova 1347, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2024 č. j. 22 Co 145/2024-221, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Tomáše Drozdka a Azry Drozdek a Jany Šubové, DiS., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") výrokem I. usnesení ze dne 28. 11. 2023 č. j. 20 C 98/2023-164 nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako prvnímu žalovanému uložil do pravomocného rozhodnutí o žalobě na splnění povinnosti k pozemku p. č. X, zahrada o výměře 287 m2 v k. ú. P., obec M. (dále jen "nemovitost"), zdržet se jakéhokoli nakládání s nemovitostí, jednání směřujícího ke zcizení či zatížení nemovitosti, zejména bylo stěžovateli zakázáno nemovitost darovat, prodat, zatížit právy třetích osob, či se k tomu zavázat. Výrokem II. okresní soud rozhodl o poplatkové povinnosti prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice jako žalobců v souvislosti s návrhem na nařízení předběžného opatření. Okresní soud poukázal na to, že podle § 76 odst. 1 písm. d), e) ve spojení s § 102 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy, něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Okresní soud předběžným opatřením uložil stěžovateli nenakládat s předmětnou nemovitostí, když potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení měl za prokázanou. První vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice minimálně osvědčili, že k návrhu stěžovatele probíhá u příslušného katastrálního úřadu vkladové řízení ohledně nemovitosti, která je i předmětem závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 8. 2020. Toto, popř. jiné obdobné jednání může v prvním vedlejším účastníkovi a ve druhé vedlejší účastnici důvodně vyvolat právní nejistotu o naplnění závazků z uvedené budoucí smlouvy kupní, resp. reálně může do jejich práv z této smlouvy zasáhnout. 3. Proti výroku I. usnesení okresního soudu podali stěžovatel a třetí vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání třetí vedlejší účastnice do výroku I. odmítl (výrok I.) a usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že podmínky pro nařízení předběžného opatření v podobě omezení právních dispozic s předmětným pozemkem byly splněny. Krajský soud pouze upřesnil, že byť usnesení okresního soudu odkazuje na § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., je nepochybné, že důvodem předběžné ochrany nebyla obava z faktického nakládání s pozemkem či stavbou, ale obava z nakládání s věcí ve smyslu právním podle § 76 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Jde-li o podmínku osvědčení existence žalobního nároku vyplývajícího z hmotného práva, souhlasil krajský soud s tím, že listinami bylo osvědčeno, že v minulosti mezi účastníky vznikl závazkový vztah ze smlouvy o smlouvě budoucí, z níž plyne pro stěžovatele a třetí vedlejší účastnici, potažmo nyní již jen pro stěžovatele, závazek vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici zbudovat na předmětném pozemku stavbu podle příslušného stavebního souhlasu a dále pozemek i s dokončenou stavbou po vydání kolaudačního souhlasu převést na prvního vedlejšího účastníka a druhou vedlejší účastnici za sjednanou kupní cenu. Závazek stěžovatele tedy spočívá v povinnosti pozemek opatřit stavbou v souladu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení a stanovisky dotčených orgánů a zajistit kolaudační souhlas (případně kolaudační rozhodnutí) tak, aby stavba byla uvedena do trvalého užívání podle veřejného práva. Jelikož první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice doložili listiny prokazující právní jednání stěžovatele v podobě zcizení pozemku spolu se stavbou, které nebylo dosud zapsáno do katastru nemovitostí, je zde důvod pro zatímní úpravu poměrů mezi prvním vedlejším účastníkem a druhou vedlejší účastnicí na straně jedné a stěžovatelem na straně druhé, neboť bez uvedeného opatření by se řízení o splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí stalo bezpředmětným. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že i když bylo pravomocně rozhodnuto, že žaloba o nahrazení projevu vůle druhého vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí se zamítá, neboť taková povinnost druhému vedlejšímu účastníkovi ještě nevznikla, okresní soud znovu nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli zamezil v dispozici s nemovitostí, přestože nedošlo ke změně právního stavu, tj. stále ještě stěžovateli nevznikla povinnost kupní smlouvu ohledně nemovitosti uzavřít, neboť nebyly splněny podmínky k jejímu vzniku. Předběžné opatření z hlediska obsahové stránky (materiálního základu věci) nevychází z návrhu ve věci samé, když ve věci samé jde o splnění konkrétních povinností - stavebních prací, kolaudace apod., nikoli však o převod vlastnického práva (kterému předběžné opatření zamezuje). 5. Stěžovatel dále namítá, že napadená usnesení obecných soudů nejsou řádně odůvodněna. Krajský soud navíc odůvodnil nutnost nařízení předběžného opatření nesrozumitelně, jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu se nezabývá nutností zatímní úpravy poměrů, ale obavou z pozdějšího výkonu rozhodnutí, kterou zde však krajský soud vyloučil. Podle stěžovatele rozpor v odůvodnění spočívá v tom, že nelze seznat, z jakých úvah krajský soud vycházel, a proto jeho rozhodnutí nelze ani přezkoumat. Stěžovatel má za to, že v rozhodnutí krajského soudu lze zjistit svévoli ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20 [(N 163/101 SbNU 132); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Případem zásadního porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a projevem svévole je skutečnost, za jakého právního stavu a existence povinností stran bylo předběžné opatření vydáno, jakož i absence vztahu předběžného opatření k předmětu řízení. Obecné soudy tak svými rozhodnutími dávají přednost ochraně nejistého obligačního práva před absolutním vlastnickým právem stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu, ve které soudy opakovaně přiznávají ochranu osobě oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí, činí tak ovšem výlučně za situace, kdy již byla dána povinnost k uzavření takové smlouvy, nikoli za situace, kdy zde takové povinnosti ještě vůbec není. Podle stěžovatele také nelze pomíjet, že je věcí účastníka smlouvy v duchu zásady vigilantibus iura chránit svá práva v rámci sjednávání smlouvy o smlouvě budoucí, a to např. sjednáním zákazu zcizení nemovitosti, které by pak odůvodňovalo zásah do práva vlastnického i za situace, kdy povinnost k uzavření budoucí smlouvy ještě nevznikla. Zde však podle stěžovatele o takovou situaci nejde, a proto za dané situace předběžným opatřením nelze omezovat stěžovatele v dispozici s nemovitostí, když prokazatelně (podle pravomocných rozhodnutí soudů) neexistuje povinnost k uzavření budoucí kupní smlouvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocn