II.ÚS 2792/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2792/23 ze dne 8. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Pactio Invest a.s., sídlem Na Pankráci 808/20, Praha 4, zastoupené Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 29. března 2021 č. j. 50 C 15/2020-93, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. ledna 2022 č. j. 17 Co 130/2021-128 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 29 Cdo 3254/2022-188, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem", takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení ustanovení § 418 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též "insolvenční zákon"), ve slovech "zahájeného na základě insolvenčního návrhu podaného věřitelem". 2. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Mostě (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované J. L. zaplacení částky 370 232,64 Kč s příslušenstvím a uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Raiffeisenbank a. s. (dále jen "banka") uzavřela dne 28. 1. 2008 se žalovanou, jejím manželem P. L. a F. R. úvěrovou smlouvu specifikovanou v rozsudku, na jejímž základě banka poskytla označeným klientům hypoteční úvěr ve výši 625 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru stěžovatelce (v původním řízení žalobkyně - podnikající tehdy pod obchodní firmou BONUS PRAHA Investment a. s.). Dne 11. 9. 2012 stěžovatelka vyzvala žalovanou, aby pro porušování smlouvy o úvěru okamžitě splatila úvěr včetně příslušenství s tím, že k uvedenému dni činí dlužná částka celkem 689 110,31 Kč. Insolvenčním návrhem došlým Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "insolvenční soud") dne 17. 2. 2014 se žalovaná a P. L. domáhali zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Dne 3. 3. 2014 stěžovatelka pohledávku z titulu smlouvy o úvěru přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. Na přezkumném jednání insolvenční správce ani žalovaná pohledávku stěžovatelky nepopřeli. Usnesením ze dne 27. 12. 2016 č. j. KSUL 46 INS XY, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017 č. j. KSUL 46 INS XY, 3 VSPH XY (jež nabylo právní moci téhož dne), insolvenční soud zastavil insolvenční řízení vedené na majetek žalované z důvodu úmrtí dlužníka P. L. 3. Řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu prvního stupně dne 26. 11. 2019. V průběhu řízení žalovaná namítla promlčení stěžovatelkou uplatněného práva. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že otázku promlčení práv vyplývajících ze smlouvy o úvěru je nutné - v důsledku toho, že promlčecí doba počala běžet před 1. 1. 2014 - posoudit podle dosavadních právních předpisů, tedy zejména podle právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku. Vzhledem k tomu, že úvěr se stal plně splatným na základě výzvy stěžovatelky dne 11. 9. 2012, uplynula čtyřletá promlčecí doba v září 2016 podle § 397 obchodního zákoníku. Insolvenční řízení vedené na majetek žalované, ve kterém stěžovatelka uplatnila pohledávku ze smlouvy o úvěru, totiž skončilo ke dni 31. května 2017 jeho zastavením (§ 405 odst. 1 obchodního zákoníku), aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení má povahu tzv. jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve smyslu § 142 insolvenčního zákona; nejde o rozhodnutí ve věci samé, kterým se řízení končí. Protože v době skončení insolvenčního řízení již promlčecí doba uplynula, mohla stěžovatelka podat v souladu s ustanovením § 405 odst. 2 obchodního zákoníku žalobu o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru ještě ve lhůtě jednoho roku od skončení insolvenčního řízení, tedy do 31. 5. 2018. Žaloba však byla podána až po uplynutí promlčecí doby dne 26. 11. 2019. Soud prvního stupně tak uzavřel, že promlčené právo nelze stěžovatelce přiznat. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil skutkový stav věci, z něhož vycházel soud prvního stupně o zjištění, že stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. pohledávku ze smlouvy o úvěru sestávající se jednak z neuhrazené jistiny úvěru, jednak z příslušenství, které bylo splatné ke dni 4. 8. 2014, tj. ke dni, kdy insolvenční soud (usnesením č. j. KSUL 46 INS XY) zjistil úpadek žalované a jejího manžela P. L. a povolil jim oddlužení. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že z důvodu vznesené námitky promlčení nelze právo na zaplacení žalované částky stěžovatelce přiznat. V části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení smluvených úroků z dosud nesplacené jistiny úvěru, dospěl odvolací soud k závěru, že uplatněné právo je promlčeno již proto, že stěžovatelka se v projednávané věci domáhala zaplacení úroku za období od 29. 4. 2015 do zaplacení; v insolvenčním řízení však přihlásila pouze příslušenství pohledávky vzniklé nejpozději ke dni 4. 8. 2014. Čtyřletá promlčecí doba vztahující se k této části příslušenství pohledávky tak již uplynula, když její počátek připadl nejpozději na 12. 9. 2012, kdy stěžovatelka v souladu s obchodními podmínkami pro poskytování hypotečních úvěrů bankou, jež byly nedílnou součástí smlouvy o úvěru, učinila okamžitě splatnými veškeré závazky ze smlouvy o úvěru, přičemž promlčecí doba nepřestala běžet a uplynula dne 12. 9. 2016. Podle odvolacího soudu tento závěr platí obdobně i pro uplatněný zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 29. 4. 2015 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka přihlásila v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. úrok z prodlení za dobu do 4. 8. 2014, bylo by možné uvažovat o přerušení běhu promlčecí doby pouze za toto období. Zákonný úrok z prodlení za dobu od 29. 4. 2015 nemohl být v insolvenčním řízení uplatněn, protože jde o příslušenství přirostlé až v době po rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud tak konstatoval, že právo na zaplacení úroku z prodlení za uvedené období je proto rovněž promlčeno. 5. Pokud šlo o samotnou jistinu pohledávky stěžovatelky, odvolací soud považoval pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení za podstatné zodpovězení otázky, zda v důsledku přihlášení pohledávky ze smlouvy o úvěru do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalované a P. L. došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obchodního zákoníku ve spojení s § 173 odst. 4 insolvenčního zákona, nebo zda nastal stav, kdy platí, že promlčecí doba nepřestala běžet podle § 405 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud dovodil, že podle § 405 odst. 1 obchodního zákoníku nedojde ke stavení promlčecí doby tehdy, neskončí-li řízení, ve kterém věřitel uplatnil svou pohledávku, meritorním rozhodnutím. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 405 obchodního zákoníku lze přitom považovat pouze takové rozhodnutí, které určuje osobu věřitele (oprávněného), dlužníka (povinného) a povinnost dlužníka věřitele uspokojit. Jelikož takové rozhodnutí nebylo v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalované a P. L. vydáno, odvolací soud dospěl k závěru, že se prosadí postup uvedený v označeném ustanovení. Podle odvolacího soudu opačný závěr, podle něhož není žalobou uplatněné právo promlčeno, nelze dovodit ani z insolvenčního zákona. O situaci předvídanou ustanovením § 312 odst. 4, případně § 418 odst. 6 (ve znění účinném od 1. července 2017) insolvenčního zákona v poměrech posuzované věci nešlo, když při rozhodování o zastavení insolvenčního řízení bylo postupováno podle § 107 odst. 5 o. s. ř. a konkurs v insolvenčním řízení "neměl probíhat". Odvolací soud v této souvislosti odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 11. 2021 sp. zn. 29 Cdo 377/2020, z nichž se podává, že upravený seznam přihlášených pohledávek může být exekučním titulem jen tehdy, došlo-li by v projednávané věci ke změně způsobu řešení úpadku z oddlužení na konkurs, případně postupoval-li by soud podle § 418 odst. 4 insolvenčního