II.ÚS 2805/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2805/23 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Herst, s. r. o., sídlem Jíkevská 195, Bobnice, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 1 Afs 386/2020-77, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení napadeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená zejména v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 18. 10. 2016 č. j. 45296/16/5300-21442-711315 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Těmi Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") stěžovatelce doměřil tuto daň za zdaňovací období února až prosince 2011, ledna až prosince 2012 a ledna a února 2013 v celkové výši 131 900 304 Kč a stanovil penále v celkové výši 27 780 051 Kč. Rozhodnutím z téhož dne vydaným pod č. j. 45298/16/5300-21442-711315 Odvolací finanční ředitelství změnilo dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období listopad 2010 až leden 2011, březen až květen 2013, jinak ponechalo rozhodnutí správce daně beze změny tak, že stěžovatelce v souhrnu byla doměřena DPH ve výši 13 480 833 Kč a penále ve výši 2 696 164 Kč. 3. O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2020 č. j. 48 Af 41/2016-234 tak, že žalobu zamítl (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). 5. V posuzované věci jde o tvrzený nárok stěžovatelky na odpočet DPH na vstupu při nabytí pohonných hmot od českých dodavatelů. Jde o posouzení, v jakém místě došlo k dodání zboží. Odvolací finanční ředitelství má za to, že stěžovatelka nabyla právo nakládat s pohonnými hmotami v zahraničí a k dodání zboží tak došlo na území jiného členského státu Evropské unie. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že jí zboží bylo dodáno v tuzemsku. 6. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zejména shledal, že při posouzení otázky převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník se má typicky zkoumat, zda na daňový subjekt vlastník, případně jiná oprávněná osoba, převedla buď vlastnické právo nebo jiné právo, které by mu umožnilo se zbožím nakládat jako vlastník. Mohou však nastat případy, kdy nebude formální titul existovat nebo formální převod práva nebude odpovídat zjištěnému faktickému stavu, a v takové skutkové situaci není nutné po správci daně vyžadovat formálně pojmenovaný právní titul, na jehož základě může daňový subjekt se zbožím nakládat jako by byl jeho vlastníkem. Stačí, pokud při posouzení všech okolností věci a vedle popisu skutkových zjištění provede úvahu, z níž je zřejmé, že daňový subjekt mohl fakticky disponovat se zbožím a ovlivnit jeho právní osud, což se v posuzované věci stalo. Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud posoudil věc správně, pokud pochybnosti daňových orgánů vyjádřené ve výzvě k prokázání skutečností považoval vzhledem k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU" nebo "Soudní dvůr") i Nejvyššího správního soudu za dostatečné. Krajský soud ani nepřekročil svou pravomoc, pokud upřesnil, že z obsahu předložených daňových dokladů plynou i další pochybnosti, neboť některé z nich se jeví být vnitřně rozporné. Rozpor spočíval zejména v tom, že doklady na jednu stranu deklarovaly tuzemské dodání zboží stěžovatelce, avšak v den, kdy pohonné hmoty byly podle obsahu záznamní povinnosti, ale i souvisejících dodacích listů a dalších dokumentů, teprve vyzvednuty v jiném členském státě, a ještě nebyly dopraveny do místa určení v tuzemsku. Takové doklady zcela zásadním způsobem znevěrohodnily předloženou evidenci a plně odůvodňovaly přenos důkazního břemene ohledně místa plnění. Lze uzavřít, že ve výzvě k prokázání skutečností byly dostatečně vyjádřeny racionální důvody, z nichž plynuly pochybnosti o místě plnění tvrzeném stěžovatelkou. Daňové orgány opřely své pochybnosti jak o skutečnosti poukazující na faktické nakládání se zbožím, tak o smluvní ujednání, z nichž lze zpravidla dovodit, ke kterému okamžiku přechází právo nakládat se zbožím jako vlastník na pořizovatele pohonných hmot. Krajský soud tedy posoudil správně, že pochybnosti vyjádřené ve výzvě k prokázání skutečností byly dostatečně odůvodněné. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že krajský soud neposuzoval komplexně všechny vztahy v obchodním řetězci, ačkoli měl. Krajský soud zároveň zohlednil jak soukromoprávní povahu vztahů, tak veřejnoprávní úpravu, v jejímž kontextu obchody probíhaly. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména poukazuje na to, že od samého počátku daňové kontroly zastávala právní názor, že v rámci předmětných obchodních transakcí uplatnila nárok na odpočet na DPH plně v souladu se zákonem o DPH i směrnicí o DPH. Stěžovatelka má i nadále za to, že oprávnění nakládat s předmětnými pohonnými hmotami získala od svých dodavatelů až na území České republiky (a že jí tudíž pohonné hmoty dodali dodavatelé s místem plnění v České republice, což stěžovatelka prokazovala i příslušnými důkazy a důkazními návrhy). Stěžovatelka je i nadále názoru, že uplatnila nárok na odpočet DPH "na vstupu" plně v souladu se zákonem stanovenými podmínkami a že k doměření daně došlo pouze v důsledku nepřípustné svévole daňových orgánů (bohužel aprobované i Nejvyšším správním soudem). Podle stěžovatelky je významné, že daňové orgány v nyní projednávané věci zpochybnily dlouhodobě fungující obchodní model, který pravidelně v minulosti kontrolovaly a který nikdy při dřívějších průběžných kontrolách nezpochybňovaly. Daňové orgány stěžovatelku během pravidelných kontrol neupozornily na to, že by měla z jejich pohledu uplatňovat nárok na odpočet DPH způsobem, který by neměl být v souladu se zákonem. Stěžovatelka tudíž legitimně očekávala, že pokud ji daňové orgány pravidelně kontrolují, nemůže nastat situace, že jí "zčistajasna" doměří daň u obchodního modelu, který samy dříve zkontrolovaly a tím i aprobovaly. 8. Stěžovatelka dále namítá, že daňové orgány se primárně nezabývaly tím, zda uplatnila nárok na odpočet na DPH v souladu se zákonem, ale naopak cílily svou procesní aktivitu k tomu, aby dospěly k závěru o tom, že stěžovatelka neprokázala zákonnost uplatněného nároku na odpočet DPH. Stěžovatelka má za to, že daňové orgány aplikovaly procesní pravidla zneužívajícím způsobem za účelem, který zákon nestanoví. Postup daňových orgánů tak naplnil znaky svévole, neboť daňové orgány zneužily své pravomoci k dosažení ústavodárcem nepředpokládaného cíle. Daňové orgány záměrně ignorovaly smysl procesních pravidel, a narušily tudíž právo stěžovatelky na to, že její věc budou posuzovat nestranně, jak jim to ukládá Listina. Předpojatost daňových orgánů vedla k tomu, že procesní oprávnění využily k nepřípustným cílům a veškeré úkony směřovaly k tomu cíli, aby následně učinily závěr, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Pakliže Nejvyšší správní soud v daném kontextu neposkytl stěžovatelce ochranu jejích práv, zasáhl tím nepřípustně do jejího práva na soudní ochranu. 9. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud přehlédl, že daňové orgány zaujaly subjektivní a předpojatý právní názor, že došlo k převodu práva nakládat s pohonnými hmotami jako vlastník na žalobce na území jiného členského státu v okamžiku načerpání pohonných hmot do převozních cisteren. Stěžovatelka z postupu daňových orgánů dovodila, že daňové orgány ve skutečnosti nikdy nezamýšlely stěžovatelčin případ vyhodnotit nestranně tak, aniž by neupřednostňovaly fiskální zájmy státu. Daňové orgány se dopustily svévole také tím, že shodné obchodní transakce prokazatelně hodnotily v různých daňových řízeních (daňových kontrolách) různých subjektů odlišným způsobem. Daňové orgány prokazatelně odňaly stěžovatelce nárok na odpočet v případech, ve kterých státní rozpočet inkasoval finanční prostř