II.ÚS 2808/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2808/23 ze dne 14. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, se sídlem Opletalova 39, Praha, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2023, č. j. 7 Ads 409/2021-55, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před správními soudy 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na získávání prostředků pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny jakož i zásady rovnosti zaměstnanců státní správy podle čl. 1 Listiny. 2. Stěžovatelka je státní zaměstnankyní zařazenou pod režim zákona o státní službě. Působila na Ministerstvu X jako vedoucí oddělení X. Na základě usnesení vlády o systemizaci služebních a pracovních míst Ministerstvo X s účinností od 1. 1. 2020 toto oddělení zrušilo. 3. Státní tajemnice v Ministerstvu X vydala dne 9. 12. 2019 rozhodnutí, kterým podle § 60 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě odvolala stěžovatelku dnem 31. 12. 2019 ze služebního místa představené - vedoucí oddělení X na Ministerstvu X (výrok I.); s účinností ode dne 1. ledna 2020 ji převedla na služební místo vrchní ministerský rada v Ministerstvu X v oddělení XY (výrok II.); s účinností ode dne 1. ledna 2020 zařadila stěžovatelku do 14. platové třídy a do 9. platového stupně (výrok III.). Náměstek ministra vnitra pro státní službu toto rozhodnutí (jako správní orgán druhého stupně) potvrdil. 4. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 10 Ad 5/2020-52, zamítl. Neshledal žádné procesní vady řízení. Služební orgán nezahajoval řízení a samotné prvostupňové rozhodnutí (společně se seznámením s podklady) učinil jako první úkon v řízení. Podle městského soudu však stěžovatelku prokazatelně seznámil s podklady rozhodnutí (mimo jiné i s přehledem neobsazených vhodných služebních míst, s charakteristikou aktuálního služebního místa a nového služebního místa, s podklady pro systematizaci). Systematizaci považoval za zákonnou, rozhodnutí správních orgánu považoval za přezkoumatelné. Pravidlem pro výběr uchazeče a obsazení místa představeného (vedoucího oddělení) je úspěšné výběrové řízení. Buďto bude služební místo představeného obsazeno na základě výběrového řízení anebo podle § 51 odst. 5 a 6 zákona o státní službě bude obsazeno bez tohoto výběrového řízení (výběrové řízení se vůbec konat nebude). Pokud však již výběrové řízení koná a je veřejně vyhlášeno, je třeba jej ukončit zákonem předvídaným způsobem. K ukončení dojde pouze výběrem vhodného kandidáta, nebo bez tohoto výběru (a teprve pokud by nebyl vybrán vhodný uchazeč ve výběrovém řízení, bude možné toto výběrové řízení zrušit a buďto znovu vyhlásit výběrové řízení nové nebo postupem podle § 51 odst. 5 či 6 obsadit toto místo jiným představeným po dohodě s ním). V důsledku vyhlášených výběrových řízení již nemohla být tato místa stěžovatelce k okamžiku převedení nabídnuta k obsazení. Městskému soudu z posouzení časových souvislostí vyplynulo, že prvostupňové rozhodnutí navazovalo na předchozí úkony systematizace, které probíhaly po dobu vyhlášených výběrových řízení, a během nich ještě nebylo možné předvídat, zda bude systematizace ve výsledné podobě (tj. včetně zrušení místa představené) takto schválena. Nelze tedy klást k tíži služebnímu orgánu, že nevyčkával s vyhlášením výběrových řízení na výslednou podobu systematizace a zda stěžovatelka bude mít o místa reálně zájem. 5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Kritériem vhodnosti služebního místa v souvislosti s převedením státního zaměstnance na jiné služební místo se Nejvyšší správní soud již zabýval. Vhodnost bez dalšího neznamená, že nové služební místo přesně odpovídá místu předchozímu, ale postačuje, pokud se mu blíží co do vykonávaných činností. Absence nároku na zařazení na konkrétní služební místo a na jmenování na služební místo představeného plyne přímo ze znění § 23 odst. 2 zákona o státní službě. Zákon o státní službě při přeložení po zrušení daného služebního místa v důsledku systemizace nestanoví povinnost zařadit státního zaměstnance do stejné platové třídy a zachovat jeho stávající platové poměry. Obecně tedy ke snížení platu v případě stěžovatelky dojít mohlo. Zvláště při přeložení na nižší stupeň hierarchické struktury, pokud je taková pozice za použití ostatních kritérií pro státního zaměstnance vhodná. Na nižších stupních bývá nižší osobní ohodnocení a příplatky za vedení, které odrážejí nižší odpovědnost. Stěžovatelka namítala nevhodnost nového služebního místa především v tom, že je v nižší platové třídě a v důsledku toho se její plat snížil o 23 %, Nejvyšší správní soud jí však nepřisvědčil. Nejprve podotknul, že dosud se ve své rozhodovací praxi výslovně nezabýval tím, zda samotné snížení platu může za nějakých podmínek zapříčinit, že nové místo nesplní podmínku vhodnosti. U stěžovatelky šlo o převedení z pozice představené (vedoucí oddělení) na místo vrchního ministerského rady v jiném oddělení (ovšem stejného zaměření) téhož odboru. Proto došlo k poklesu platu z 15. platové třídy na 14. platovou třídu. Stěžovatelka přestala být představenou a její služební činnost pozbyla náplň týkající se vedení. Platový rozdíl je tak odpovídající této změně. Pokles sám o sobě neznačí, že by oproti předchozímu bylo nové zařazení (obsahově naplňující většinu dosavadní pracovní činnosti stěžovatelky již ovšem bez odpovědnosti za vedení oddělení) zcela nevhodné. Po zrušení místa představené je ze zákona možné státního zaměstnance převést i na běžné služební místo, tedy nikoliv představeného. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil se zákonností systematizace jakožto podkladu přezkoumávaného rozhodnutí. Deklarovaným zájmem a účelem systemizace bylo zeštíhlit a zefektivnit chod celého odboru. Soud zároveň nepovažoval systematizaci šikanózní ani diskriminační. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení zamítavého výroku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zejména namítá, že soud rezignoval na svou roli v rámci přezkumu systematizace. Soud přezkoumal odůvodnění pouze formálně, aniž by se věcně systematizací zabýval. Celkově stěžovatelce neodpověděl na její námitky adekvátní způsobem. 7. Přijetím zákona o státní službě mají zaměstnanci státu zařazení v režimu zákona o státní službě paradoxně méně silné postavení při přezkumu služebních rozhodnutí týkajících se jejich služebního poměru, nežli zaměstnanci státu zařazeni v režimu zákoníku práce. Pro rok 2020 proběhlo cca 10 úprav systemizace; pro rok 2020 proběhlo cca 10 úprav systemizace; pro rok 2022 proběhly 4 úpravy systemizace. Zákon tedy zjevně nebrání nepromyšleným a chaotickým zásahům do struktury veřejné správy. 8. Výjimečný případ stěžovatelky nadto dosud nebyl judikován. Podle soudu totiž při přezkumu systemizace a změny organizační struktury, jako podkladových úkonů pro rozhodnutí o odvolání ze služebního místa představeného, je soud oprávněn zkoumat důvody, účelnost, vhodnost a další věcné parametry zvolené organizační struktury jen ve výjimečných případech - například v souvislosti s konkrétními vážnými pochybnostmi vyvolávajícími podezření, že zvolená organizační struktura či její změna nemá sledovat legitimní zájmy (slouží k šikaně či diskriminaci) a nemá žádný rozumný důvod. Služební úřady a vláda jakožto vrcholný orgán výkonné moci mají pro uplatnění vlastní představy o podobě, efektivitě a nákladnosti organizace státní služby vytvořen široký prostor. Touto argumentací se ale Nejvyšší správní soud nezabýval a zcela nekriticky přejal argumentaci žalované strany. III. Posouzení Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, podána osobou, které byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. P