II.ÚS 2812/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2812/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti IN PARK fitness s. r. o., sídlem 1. máje 3236/103, Ostrava, zastoupené Mgr. Michalem Machkem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 21 Ads 22/2025-27 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2025 č. j. 25 Ad 12/2023-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy a svobody podnikání. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka uplatnila nárok na prominutí pojistného podle zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za měsíce červen až srpen 2020. Okresní správa sociálního zabezpečení nárok neuznala. Vedlejší účastnice pak její příslušný platební výměr o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužné pojistné a penále ve věci samé potvrdila rozhodnutím ze dne 8. 8. 2023 č. j. 48000/018963/23/020/M7. Podle správních orgánů stěžovatelka nesplnila podmínku nároku na prominutí pojistného podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 300/2020 Sb., neboť počet zaměstnanců v pracovním poměru účastných nemocenského pojištění nečinil v posledním dni kalendářního měsíce června, července a srpna 2020 alespoň 90 % počtu těchto zaměstnanců v posledním dni měsíce března 2020. V březnu měla stěžovatelka 9 zaměstnanců a později 8, tedy jen 88,88 %. 2. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl krajský soud napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud pak svým napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky. Podle správních soudů stanoví zákon srozumitelné a jednoznačné podmínky pro prominutí pojistného. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 300/2020 Sb. bylo jeho účelem podpořit zaměstnavatele v době pandemie koronaviru, ovšem také aby bylo rozhodování o prominutí administrativně jednoduché a efektivní, tedy aby mimo jiné mohli zaměstnavatelé sami posoudit, zda mají na prominutí pojistného nárok. Výklad, který prosazuje stěžovatelka a podle kterého by se mělo nad rámec formulované podmínky přihlédnout k důvodu odchodu jejího zaměstnance, se již příčí jasně deklarovanému smyslu a účelu zákona. Takový výklad by již představoval nepřípustný projev soudcovské tvorby práva. Aby stěžovatelka o nárok nepřišla, měla možnost zaměstnat po odchodu jednoho zaměstnance další (jinou) osobu. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že k poklesu jejích zaměstnanců z celkových 9 na 8 nedošlo proto, že by cíleně snižovala stavy, nýbrž kvůli dobrovolnému odchodu jednoho ze zaměstnanců k jinému zaměstnavateli. Smysl a účel zákona č. 300/2020 Sb. zůstává i po (dobrovolném) odchodu tohoto zaměstnance zachován. Soudy věc posoudily přehnaně formalisticky, což Ústavní soud již jednou odmítl (srov. nález ze dne 6. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 1937/24). Stěžovatelka trvá na tom, že zákon je nedokonalý a jeho znění odporuje jeho smyslu a účelu. Je tak třeba tuto nesprávnost překlenout teleologickým výkladem a zohledněním specifické situace stěžovatelky. Ryze gramatický výklad vede k nerovnému zacházení s různými skupinami malých zaměstnavatelů. Větší zaměstnavatelé, kteří si mohou "dovolit" přijít o jednoho zaměstnance, a přitom mají nadále nárok na prominutí pojistného, jsou zvýhodnění oproti menším, kteří když ztratí pouze jednoho zaměstnance, nárok na prominutí pojistného ztrácí. Takové zacházení stěžovatelka považuje za rozporné se zákazem diskriminace a svobodou podnikání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 2. Nynější věc se týká výkladu předpokladů nároku na prominutí pojistného podle § 2 odst. 1 zákona č. 300/2020 Sb. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu obstojí z hlediska práva stěžovatelky na soudní ochranu. Výklad zastávaný správními soudy je založený na srozumitelné, věcné a racionální argumentaci. Správní soudy identifikovaly při výkladu podmínky zaměstnávání 90 % zaměstnanců oproti dřívějšímu období podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 300/2020 Sb. smysl a účel právní úpravy. Nevycházely jen z jejího jazykového vyjádření, zabývaly se také záměrem zákonodárce a cíli, které zákon sleduje. 3. Tím se správní soudy rovněž vypořádaly s použitelnými právními závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 1937/24 k výkladu jiné podmínky nároku na prominutí pojistného podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 300/2020 Sb. (úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců v pracovním poměru za kalendářní měsíc). Správní soudy v nynější věci v souladu s tímto nálezem neomezovaly smysl a účel právní úpravy jen jejím textem. Vycházely z teze, že soud se prostřednictvím teleologického výkladu nemůže odchýlit od textu zákona do té míry, že by popřel jednoznačně vyjádřenou vůli zákonodárce; taková situace by představovala ústavně nepřípustnou libovůli a odporovala principu dělby moci. Nelze z ní však dovodit, že by v případě jednoznačného znění zákona vůbec nebyl prostor pro jiné výkladové metody. Priorita výkladu prostřednictvím smyslu a účelu zákona (e ratione legis) je však vázána na určité podmínky, neboť při hledání smyslu a účelu zákona hrají klíčovou roli vlastní představy interpreta o teleologické racionalitě právního ustanovení. "V případě aplikace právního ustanovení je nutno vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti nebo nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým." [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. 4. Relevantní je zde přitom rovněž argumentace, že v kontextu podpory podnikatelů zasažených covidovou pandemií je namístě upřednostnit rychlost a předvídatelnost rozhodování o nároku na prominutí pojistného před hledáním spravedlnosti v každé konkrétní věci. Rovněž se má předejít zneužití podpory. Stěžovatelkou zastávaný výklad atributy rychlosti, předvídatelnosti a zamezení zneužívání podpory postrádá. Stanovení určité pevně dané hranice, kdy na prominutí pojistného již neexistuje nárok, je řešením legitimním, zákonem otevřeně přiznaným a předvídatelným. 5. Ústavní soud neshledává důvod upřednostnit jiný výklad ani pro případné porušení principu rovnosti výkladem zastávaným správními soudy; nikoli každá nerovnost je ústavně zakázána. Ústavní pořádek připouští i zákonem založenou nerovnost, existují-li pro ni ústavně akceptovatelné důvody, které jsou klíčové pro následné posouzení rozporu s principem rovnosti [srov. bod 68 a násl. nálezu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 16/24 (č. 6/2025 Sb.)]. Při posuzování rozporu s principem rovnosti považuje Ústavní soud za rozhodný zejména důvod odlišného zacházení, tj. stanovený rozlišovací znak. Tomu pak odpovídají nároky kladené Ústavním soudem na zdůvodnění legitimity odlišného zacházení. 6. Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých, resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka (typicky důvody vypočtené v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebo důvody v této otevřené kategorii sice neu