II.ÚS 2816/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2816/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Správa železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2024 č. j. 25 Cdo 548/2024-213, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 15 Co 145/2023-138 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. března 2023 č. j. 13 C 91/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti METRANS, a. s., sídlem Podleská 926/5, Praha 22 - Uhříněves, obchodní společnosti EP Cargo, a. s. sídlem náměstí Hrdinů 1693/4a, Praha 4 - Nusle, obchodní společnosti METRANS Rail s. r. o., sídlem Podleská 926/5, Praha 22 - Uhříněves, obchodní společnosti RM LINES, a. s., sídlem Jednoty 1931, Sokolov, obchodní společnosti ČD Cargo, a. s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, obchodní společnosti LTE Czechia s. r. o., sídlem Drážďanská 506/8, Ústí nad Labem, obchodní společnosti Rail Cargo Carrier - Czech republic s. r. o., sídlem Žerotínova 1132/34, Praha 3 - Žižkov, obchodní společnosti BF Logistics s. r. o., sídlem U Elektry 203/8, Praha 9 - Hloubětín, obchodní společnosti Cargo Motion s. r. o., sídlem Těšínská 120/54, Ostrava, a obchodní společnosti ORLEN Unipetrol Doprava s. r. o., sídlem Růžodol 4, Litvínov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a dále v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení vedeném před obecnými soudy domáhala nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen "Úřad") ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. RPD004/19 č. j. UPDI-2060/20/KP a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. RPD004/19 č. j. UPDI-0470/20/GP v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "o. s. ř."). 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením řízení zastavil [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.]. Současně poučil stěžovatelku, že může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") [výrok III.] a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve snížené výši 2 000 Kč [výrok IV.]. Obvodní soud dovodil, že ačkoli podle dřívější judikatury bylo rozhodnutí Úřadu vydaného podle § 34e zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen zákon č. 266/1994 Sb. nebo "zákon o dráhách") považováno za rozhodnutí v soukromoprávní věci, novelou zákona o dráhách (zákonem č. 426/2021 Sb., dále jen "zákon č. 426/2021 Sb.") zákonodárce doplnil do § 65a zákona o dráhách odstavec 2, podle něhož k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona jsou příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Nově je tedy otázka soudní příslušnosti k přezkumu předmětného rozhodnutí vyřešena zákonnou úpravou, a to ve prospěch soudů ve správním soudnictví (nikoliv v řízení podle části páté občanského soudního řádu). Obvodní soud poukázal na to, že zákonodárce v přechodných ustanoveních zákona č. 426/2021 Sb. pamatoval pouze na správní řízení vedená podle zákona o dráhách (podle čl. II. bod 11. zákona č. 426/2021 Sb., řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 266/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona). Jde-li o časovou působnost procesních předpisů, dospěl obvodní soud k závěru, že je namístě vycházet ze zásady, podle níž tyto předpisy nabývají působnost dnem své účinnosti. Ode dne účinnosti zákona se v již probíhajících řízeních postupuje podle nové právní úpravy (případná odchylka by musela být upravena v přechodných ustanoveních, k čemuž však zákonodárce v předmětné věci nepřistoupil). Obvodní soud proto dospěl k závěru, že k soudnímu přezkumu předmětného rozhodnutí správního orgánu jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví, nikoliv obvodní soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, a proto řízení zastavil. 4. K odvolání stěžovatelky městský soud v záhlaví uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil [výrok I.] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok II.]. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že podle právní úpravy obsažené v § 65a zákona o dráhách, ve znění účinném od 1. 2. 2022, jsou podle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb. k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace. Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že existují pádné argumenty pro překonání právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí konfliktního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. Konf 3/2015. 5. Proti výroku I. usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok II.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí městského soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud dále dovodil, že závěr městského soudu, že řízení je nutno zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, není v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že spornou je právní otázka, zda řízení podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s komunitárním právem, resp. s čl. 56 odst. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012 (dále též jen "směrnice č. 2012/34/EU"). Nejvyšší soud tuto otázku přeformuloval, tak že tato otázka zní, zda § 65a odst. 2 zákona o dráhách spočívá v zavedení takového režimu přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což má znamenat, že se nová právní úprava použije i na řízení zahájená v minulosti, a dále, zda odůvodnění rozhodnutí soudu spočívající v úvahách o možném rozporu vnitrostátního přezkumného řízení správních rozhodnutí zakládá povinnost soudu poslední instance předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"). 7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly její argumentací, že řízení podle části páté občanského soudního řádu je apelačním přezkumem pravomocného rozhodnutí regulačního subjektu a že toto řízení v rozporu s komunitárním právem není, přičemž současně z komunitárního práva nelze dovodit ani žádné pravidlo, podle nějž by přezkum rozhodnutí regulačního orgánu podle čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU nesměl být apelačním přezkumem (tedy že řízení podle části páté občanského soudního řádu je v souladu s požadavky konstantní judikatury SDEU, resp. čl. 56 odst. 10 směrnice takový přezkum výslovně předpokládá a neklade vnitrostátní právní úpravě žádné další podmínky). Stěžovatelka uzavírá, že obvodní soud a městský soud se jejími námitkami nezabývaly a nevypořádaly se s nimi ve vztahu ke svému závěru, že přezkum rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU. Svá rozhodnutí obecné soudy současně zatížily nepřezkoumatelností. 8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, aniž se v odůvodnění svého usnesení zabýval právními otázkami, které stěžovatelka v dovolání vymezila. Stěžovatelka spojila své dovolání s návrhem, aby Nejvyšší soud předložil SDEU předběžnou otázku týkající se údajného rozporu řízení podle části páté občanského soudního řádu s čl. 56 odst. 10 směrni