II.ÚS 2825/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2825/25 ze dne 22. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Mag. Georg Salm-Reifferscheidt-Raitze, a Leopolda Salm-Reifferscheidt-Raitze, obou zastoupených Mgr. Magdalenou Dvořákovou Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2025 č. j. 28 Cdo 760/2025-477, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2024 č. j. 37 Co 18/2024-414 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 6 C 274/2020-358, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a 1) Huga Salm-Reifferscheidta, 2) Alexandry Guild, 3) Elisabeth Schmidburg, 4) Cristiane Seuhs-Schoeller, 5) Eleonore Schoeller, 6) Rosy Marii Blin, 7) Gabriely Wanderer, 8) státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, 9) Mendelovy univerzity v Brně, sídlem Zemědělská 1665/1, Brno, 10) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 11) Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, a 12) města Blanska, sídlem náměstí Svobody 32/3, Blansko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci - stěžovatelé jako žalobci b), c) a vedlejší účastníci 1) až 7) jako žalobci a), d) až ch), domáhali určení, že jsou spoluvlastníky (s přesným vymezením velikosti podílů) pozemků v k. ú. X, Y a Z, dále jen "nemovitosti" (výrok I.). Výroky II. až VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění správního orgánu jsou úplná, správní spis jim poskytuje dostatečnou oporu, správní orgán vyvodil správný závěr, když ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že původní vlastník Hugo Mikuláš Salm-Reifferscheidt nenabyl zpět československé státní občanství. Správní orgán tedy rozhodl v dané věci správně, když nemovitosti stěžovatelům a vedlejším účastníkům 1) až 7) nevydal. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, neboť stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) neuplatnili žádnou zásadně novou argumentaci. Pro rozhodnutí krajského soudu je podstatné, že si soud nemůže sám činit závěr o existenci státního občanství, je-li tato otázka řešena v rámci rozhodování příslušných správních orgánů. 4. Proti rozsudku krajského soudu podali oba stěžovatelé a vedlejší účastníci 1) až 7) dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustná odmítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podaná dovolání nesplňují předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání proti nákladovém výroku rozsudku krajského soudu není ze zákona přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. II. Argumentace stěžovatelů 5. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že v řízení před obecnými soudy se domáhali ochrany svého vlastnického práva, které bylo dotčeno rozhodnutími Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "ministerstvo vnitra") o státním občanství. Tato rozhodnutí však byla vydána v rozporu se zákonem, bez zákonného zmocnění a vykazují znaky nicotnosti. Navzdory tomu obecné soudy tato rozhodnutí akceptovaly jako platná, čímž založily právní důsledky, které vedly k zásahu do vlastnického práva stěžovatelů. Nejvyšší soud navíc odmítl jejich dovolání bez věcného přezkumu, aniž se zabýval otázkou nicotnosti správního aktu, čímž odepřel stěžovatelům právo na soudní ochranu. 6. Podle stěžovatelů je nesprávný závěr obecných soudů o tom, že nejsou vlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí, neboť nebyla naplněna podmínka československého státního občanství jejich předka Huga Salma, když o tomto občanství již závazně rozhodl správní orgán. Rozhodnutí ministerstva vnitra je stiženo natolik závažnými vadami, že vůbec nemohlo vyvolat právní účinky. Stěžovatelé namítají, že závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezech ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 (N 133/37 SbNU 675) a ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jsou obecně platná a ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy je musí všechny orgány státu respektovat. 7. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (vyjádřenou zejména v rozsudcích ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96 a ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010) nezabývaly jimi položenou námitkou nicotnosti rozhodnutí ministerstva vnitra, ale pouze přejaly jeho závěry, a své rozhodnutí tak založily na nicotném rozhodnutí ministerstva vnitra. Stěžovatelé tvrdí, že soudy nesprávně uzavřely, že okresní soud nebyl oprávněn k přezkumu a posouzení otázky státního občanství Huga Salma a je naopak vázán rozhodnutím ministerstva vnitra. Okresní soud měl podle stěžovatelů provést vlastní právní úvahu o naplnění podmínek pro přiznání nároků stěžovatelů. Otázku občanství Huga Salma měl tedy okresní soud posoudit sám, nikoliv odkázat na vázanost již citovaným rozhodnutím ministerstva vnitra. 8. Nejvyšší soud se dále nevypořádal s otázkou, týkající se rozporu mezi rozhodnutím správního orgánu, kterým je nalézací soud podle § 135 o. s. ř. vázán a právním názorem Ústavního soudu, kterým je nalézací soud (stejně jako jiné osoby a orgány) podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán taktéž. Krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že jde o rozhodnutí nicotné a o rozhodnutí, které je projevem aplikace ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret č. 33/1945 Sb."), na v minulosti již proběhlá jednání a skutečnosti, a to konstitutivním způsobem, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. 9. Soudy podle stěžovatelů měly na základě nálezů Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96, ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 98/04 a ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 854/23 dospět k závěru, že Hugo Salm byl s ohledem na vydané předběžné osvědčení ve smyslu § 2 dekretu č. 33/1945 Sb., oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a žalobnímu návrhu stěžovatelů o určení jejich vlastnického práva tak mělo být v plném rozsahu vyhověno. 10. Stěžovatelé dále namítají, že Hugovi Salmovi svědčilo funkcionální občanství, které je postaveno na roveň občanství běžnému, titulárnímu a které nelze podle čl. 12 Ústavy odejmout. Rozhodnutí ministerstva vnitra tak představovalo faktické retroaktivní odebrání státního občanství Huga Salma, na jehož základě už v minulosti vznikaly jemu a jeho nástupcům, práva a povinnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání