II.ÚS 2828/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2828/24 ze dne 23. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., státního občana Ukrajiny, t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem, sídlem Husovo nám. 529/6, Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 14 To 105/2024-278 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2024 č. j. 1 Nt 52/2024-234, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci“), je přípustné vydání stěžovatele (vyžádané osoby) na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro dokonaný pokus krádeže spáchaný opakovaně v kombinaci s vloupáním podle části druhé čl. 15, části třetí čl. 185 ukrajinského trestního zákoníku a pro trestný čin krádeže spáchaný opakovaně v kombinaci s vloupáním podle části třetí čl. 185 ukrajinského trestního zákoníku, jichž se měl dopustit jednáním podrobně specifikovaným ve výrokové části daného usnesení. Stíhané jednání by podle právního řádu České republiky mohlo být posouzeno minimálně jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. O přípustnosti vydání bylo rozhodnuto za současného přijetí ujištění poskytnutého Státním zastupitelstvím Ukrajiny, Úřadem nejvyššího státního zástupce ze dne 11. 4. 2024 č. j. 19/1/2-26554-24, jehož znění je citováno ve výroku usnesení. 3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že nezjistil žádný důvod, pro který by bylo vydání stěžovatele na Ukrajinu nepřípustné. Zdůraznil, že Ukrajina poskytla záruky týkající se zajištění práva na spravedlivý proces mimo válečnou zónu a také záruky, že bude-li stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude mu zajištěna řádná lékařská péče, nebude podroben fyzickému ani psychickému mučení a bude trest vykonávat v předem určených nápravných zařízeních. Poukázal na to, že česká strana je oprávněna vyžadovat veškeré informace vztahující se k trestnímu řízení i k případnému výkonu trestu odnětí svobody. 4. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v souvislosti s napadenými usneseními má obavy o svůj život a nesouhlasí s vydáním k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Je toho mínění, že rozhodující soudy neúplně zjistily skutečný stav situace na Ukrajině a vyšly toliko z formálního ujištění Státního zastupitelství Ukrajiny, Úřadu nejvyššího státního zástupce, které podle něj neodpovídá skutečnosti. Tvrdí, že vydaná osoba je ihned odvedena do armády a nasazena v bojích. Znovu tvrdí, že se žádné krádeže nedopustil, že byl donucen podepsat doznání, a že jeho trestní stíhání je jen záminkou pro jeho povolání do ukrajinské armády. Má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou, co v současné době lze považovat za válečnou oblast na Ukrajině. Dodává, že na území České republiky se zdržuje více než tři roky, po tuto dobu nebyl v České republice projednáván pro žádnou trestnou činnost ani přestupek, brigádně pracuje a bydlí na ubytovně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Vydání k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu, má-li k němu dojít proti vůli osoby, která má být vydána, představuje vždy významný zásah do jejích základních práv a svobod. Tato osoba je za tímto účelem zbavena osobní svobody (čl. 8 odst. 1 Listiny), a to s možnými nezanedbatelnými dopady do všech sfér jejího života (např. nález ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14). Stěžejní záruka, že vydáním nedojde k porušení jejích základních práv a svobod spočívá v rozhodování soudu o tom, zda je vydání přípustné. Tím, že toto rozhodování nezbytně předchází vlastnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání podle § 97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, zákonodárce zajistil, že se soudní posouzení relevantních aspektů vydání nestane v důsledku jeho realizace bezpředmětným (nález ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11). Dotčená osoba má v soudní fázi extradičního řízení právo vyjádřit se k otázce přípustnosti jejího vydání, jakož i navrhovat důkazy tuto přípustnost zpochybňující. Uplatní se zde zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06). 9. Z napadených usnesení krajského soudu a vrchního soudu, vyplývá, že se soudy důkladně zabývaly extradičními podklady dodanými ukrajinskými orgány. Krajský soud, s jehož závěry se vrchní soud ztotožnil, konstatoval, jaká zjištění učinil z extradičních materiálů přiložených k žádosti o vydání, přičemž součástí extradičních materiálů byl i seznam důkazů svědčících o důvodném podezření, že se stěžovatel popsané trestné činnosti dopustil. Ostatně stěžovatel sám připustil, že si je trestního stíhání vedeného na Ukrajině vědom. Krajský soud poukázal především na výpovědi poškozených, kteří specifikovali způsobenou škodu, a na daktyloskopické stopy, které byly zajištěny na místech činu, vykazující shodu s otisky stěžovatele. Zmínil i listinu označenou jako upozornění na změnu podezření ze spáchání trestného činu ze dne 21. 1. 2021, z níž vyplývá, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání trestných činů podle části 2 čl. 15, části 3 čl. 185 trestního zákoníku Ukrajiny, jichž se měl dopustit celkem osmi útoky v období od 17. 12. 2020 do 25. 12. 2020, a dále z pokusu o krádež cizího majetku spáchaný opakovaně v kombinaci s vloupáním, tedy trestného činu podle části 2 čl. 15, části 3 čl. 185 trestního zákoníku Ukrajiny, jehož se měl dopustit dalšími patnácti útoky v období od 18. 11. 2020 do 25. 12. 2020. Krajský soud zaujal stanovisko také k jednotlivým důvodům nepřípustnosti vydání vyjmenovaným v § 91 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci s tím, že žádný z těchto důvo