II.ÚS 2833/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2833/21 ze dne 4. 1. 2022 N 2/110 SbNU 17 Zastavení exekučního řízení zastaveného soudním exekutorem v rozporu se zákonem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Dobrozemského, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2021 č. j. 20 Cdo 1430/2021-209 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. prosince 2020 č. j. 9 Co 645/2020-179, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Novém Jičíně jako vedlejšího účastníka řízení a společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021 č. j. 20 Cdo 1430/2021-209 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2020 č. j. 9 Co 645/2020-179 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Uvedená usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel podepsal se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., (vedlejší účastnicí řízení před Ústavním soudem) dne 26. 2. 2013 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100711167, jejíž součástí byla i smluvní ujednání. Téhož dne uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí i rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Na základě smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen ve lhůtě 36 měsíců. Smluvní odměna za poskytnutí úvěru činila 55 256 Kč a byla splatná ke dni poskytnutí úvěru. Stěžovateli tedy bylo reálně vyplaceno 40 000 Kč s tím, že splácel úvěr ve výši celých 95 256 Kč. Zároveň byla sjednána úroková sazba k uvedenému úvěru na 95 % p. a. Smlouva byla navíc zajištěna sérií smluvních pokut. V případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením hlavního dluhu je totiž zatížen nejprve dvěma jednorázovými smluvními pokutami splatnými do 10 dnů (smluvní pokuta ve výši 8 % v případě prodlení 15 dnů a dále po 30 dnech prodlení smluvní pokuta ve výši 13 %) a v případě prodlení s úhradou dvou splátek dle splátkového kalendáře všechny doposud nesplatné závazky se stávají automaticky okamžitě splatnými. Stěžovatel byl dále zatížen smluvní pokutou ve výši 25 % z dlužné částky, tedy z částky, která byla splatná v den následující po vzniku této smluvní pokuty, a dále smluvní pokutou ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny. Úvěr byl dále zajištěn blankosměnkou s doložkou "bez protestu". 3. Stěžovatel se v průběhu plnění splátkového kalendáře ocitl v prodlení s úhradou stanovených plnění, přičemž řádně uhradil částku ve výši 26 476 Kč. Vedlejší účastnice pak na celkové požadované pohledávce požadovala zbývající splátky ve výši 68 780 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 8 % a 13 % z dlužné splátky, tj. v celkové ve výši 3 068 Kč, neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, tj. v celkové výši 17 195 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z 68 780 Kč až do zaplacení. Přitom na posledně uvedené smluvní pokutě narůstal dluh stěžovatele každoročně o 62 762 Kč. 4. V roce 2014 byla proti stěžovateli jako povinnému zahájena exekuce k vymožení pohledávky ve výši 89 043 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z částky 68 780 Kč na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu sp. zn. 101 Rozh 4192/2014 rozhodce JUDr. Martina Týle. Exekuce byla vedena JUDr. Zdeňkem Zítkou z exekutorského úřadu Plzeň-město a skončila dne 23. 4. 2019 úplným vymožením pohledávky, a to včetně nákladů exekuce. Exekutor vydal dne 6. 5. 2019 oznámení o skončení exekuce č. j. 108 EX 11374/14-086 s poučením, že dle ustanovení § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zaniklo pověření exekutora k provedení exekuce. I přes zánik svého oprávnění exekutor téhož dne svým usnesením č. j. 108 EX 11374/14-087 exekuci zastavil, a to na základě návrhu vedlejší účastnice dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dne 13. 8. 2019 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce návrh na zastavení a odklad exekuce u příslušného exekučního úřadu, neboť exekuce byla nařízena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, což prý stěžovatel zjistil až po poradě se svým advokátem. Jelikož se dozvěděl, že po něm byly v exekuci vymoženy zjevně nemravné a přemrštěné nároky, na které neměla vedlejší účastnice dle hmotného práva nárok, učinil příslušný návrh, aby se domohl bezdůvodného obohacení v části, ve které se vedlejší účastnice za pomoci rozhodce protiprávně obohatila. 5. Exekutor řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil svým usnesením č. j. 108 EX 11374/14-097 ze dne 23. 8. 2019 s odůvodněním, že exekuční řízení bylo již zastaveno usnesením soudního exekutora na návrh vedlejší účastnice, a věc tak nelze znovu projednat. Stěžovatel podal proti danému usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě, který svým usnesením č. j. 9 Co 667/2019-111 ze dne 25. 10. 2019 usnesení soudního exekutora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že exekutor již neměl pravomoc k dalšímu vedení skončené exekuce, a tedy ani rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce. Exekutor následně postoupil návrh stěžovatele Okresnímu soudu v Novém Jičíně, jakožto soudu prvního stupně, který svým usnesením č. j. 57 EXE 1432/2014-102 ze dne 14. 7. 2020 exekuci v celém rozsahu zastavil, jelikož byla naplněna kritéria "zjevné nespravedlnosti". Jelikož soudní exekutor nesouhlasil s výší přiznaných nákladů exekuce, napadl jej dne 20. 8. 2019 odvoláním. Odvolání podala dne 31. 8. 2020 i vedlejší účastnice. 6. Krajský soud v Ostravě, jakožto soud odvolací, ve svém usnesení č. j. 9 Co 645/2020179 ze dne 30. 12. 2020 řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zastavil s odůvodněním, že o zastavení exekuce již nelze rozhodovat, když byla zastavena usnesením soudního exekutora, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, kde Nejvyšší soud uzavřel, že exekutor nemá rozhodovat o zastavení exekuce, která již byla skončena vymožením. Pokud však exekutor skončenou exekuci zastavil, není takové rozhodnutí nicotné, a to i přesto, že je exekutor vydal mimo rámec své věcné příslušnosti. Doplnil, že usnesení soudního exekutora vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. 7. Nejvyšší soud poté potvrdil dané usnesení odvolacího soudu, když dovolání stěžovatele ze dne 26. 3. 2021 odmítl, přičemž ve svém odůvodnění opět odkázal pouze na své usnesení č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020. II. Ústavněprávní argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Sazba, za kterou mu vedlejší účastnice poskytla úvěr (tedy sazba 95 % p. a.), byla zcela jednoznačně v nesouladu s dobrými mravy, když více než šestkrát převyšovala běžnou úrokovou sazbu poskytovanou bankami v době uzavření. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že vedlejší účastnice si předmětné smluvní pokuty do smluvních ujednání zakomponovala nikoli proto, aby posílila své postavení, nýbrž aby se co nejvíce obohatila nad rámec sjednané úplaty. 9. Podmínky ve smlouvě podle stěžovatele jasně odpovídají kategorii smluvních podmínek, které spadají pod kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), a to platí o to více, pokud méně nevýhodná smlouva spadá pod kritéria dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527). Smlouva je tak podle stěžovatele absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. 10. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že dne 9. 6. 2021 podal k Ústavnímu soudu stížnost ve skutkově zcela totožné věci, týkající se téže vedlejší účastnice, a že byl se svou ústavní stížností úspěšný, když Ústavní soud svým nálezem sp. zn. III. ÚS 1536/21 ze dne 29. 9. 2021 (N 166/108 SbNU 63) překonal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2422/2020-289 ze dne 15. 9. 2020, na které odvolací i dovolací soud odkazovaly. Stěžovatel má za to, že tento nález by měl být aplikován i v tomto případ