II.ÚS 2833/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2833/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 PP 100/2022-19, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2022, č. j. 6 To 154/2022-40, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 5 Listiny a dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 96 odst. 1 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel vykonává ode dne 2. 5. 2019 ve věznici s ostrahou trest odnětí svobody v délce 72 měsíců, který mu byl uložen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 62 T 37/2021. Napadeným usnesením okresní soud zamítl podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu. 3. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost, již podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud svým napadeným usnesením zamítl. III. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, svých procesních podání a skutečností, které ve věci považuje relevantní pro posouzení splnění předpokladů vyžadovaných § 88 trestního zákoníku pro pozitivní rozhodnutí o podmíněném propuštění. Následně přistupuje k vlastním námitkám proti napadeným rozhodnutím, které předkládá Ústavnímu soudu a jimiž jsou: 1) nesprávné posouzení podmínek pro podmíněné propuštění obecnými soudy; 2) kladení nezákonných požadavků na stěžovatele. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně: 5. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že má mimořádně dobré hodnocení z výkonu trestu, v němž je dokonce uvedeno, že účel trestu je u něj plněn, již jednou mu byla žádost o podmíněné propuštění zamítnuta a stěžovatel splnil vše, co mu tehdy obecné soudy uložily, zejména byl v mezidobí přeřazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, získal tři pozitivní poznatky vesměs za vzorné plnění pracovních povinností a kontaktoval psycholožku, k níž by chtěl nastoupit do léčení hned po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ačkoliv se opakovaně hlásil do psychologických programů, které věznice nabízí, nebyl do nich dosud přijat, a tak alespoň čtyřikrát absolvoval sezení s vězeňských psychologem. Stěžovatel přijal svou odpovědnost za trestný čin, jehož se dopustil, k tomuto se doznal a uvědomuje si, že psychologickou odbornou pomoc potřebuje, zcela změnil svůj přístup. Obecné soudy navzdory tomu stěžovateli odpírají možnost pracovat na sobě a prokázat své polepšení chováním ve výkonu trestu, čímž jej v zásadě dvakrát trestají za stejnou trestnou činnost. 6. Rovněž obecné soudy úplně pominuly, že v případě stěžovatele byla splněna i třetí podmínka podmíněného propuštění, tedy prognóza vedení řádného života do budoucna, přestože stěžovatel má na svobodě vytvořeno rodinné zázemí, je motivován vést řádný život a přijmout potřebnou odbornou pomoc. Již nechce vyhledávat přítomnost své bývalé manželky, přičemž úvaha obecných soudů, že by přesto mohl ohrožovat jiné ženy, je čirou spekulací. Obecné soudy tak dovodily nenaplnění podmínek polepšení se a prognózy řádného života do budoucna svévolně toliko z důvodu, že stěžovatelovo doznání se považovaly za účelové. 7. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že pro účely jeho podmíněného propuštění v budoucnu stanovují podmínky, které jsou v rozporu se zákonem. Tak považuje krajským soudem vznesenou podmínku nového znaleckého posudku na jeho osobu za nezákonnou a za projev jeho libovůle. Stejně přistupuje i k povinnosti doložit, jak se bude v budoucnu stýkat se svou dcerou, neboť stěžovatel jako její otec má nárok na to, aby se s ní stýkal, a tato otázka nesouvisí s podmíněným propuštěním. Obecné soudy tak postupovaly v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021 a s nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), neboť stěžovateli ukládají splnění podmínek, které nezávisí na jeho dobrovolnosti, opomenuly nové skutečnosti na straně stěžovatele, jeho polepšení a rodinné zázemí a vycházely při zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko z jeho minulosti a do budoucna mu neposkytly žádný návod, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. 11. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019 (N 132/95 SbNU 112), nález sp. zn. III. ÚS 2511/19 ze dne 2. 6. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 ze dne 8. 12. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 652/20 ze dne 7. 7. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS