II.ÚS 2840/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2840/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Dity Řepkové a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti ZONAS a. s., sídlem Horní náměstí 14/17, Olomouc, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2024 č. j. 33 Cdo 414/2024-367, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2023 č. j. 18 Co 264/2022-336, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. května 2022 č. j. 54 C 42/2021-291, Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 07719-28/2015-ERU a Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 07719-16/2015-ERU, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2840/24, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 25 Cdo 803/2024-268, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 18 Co 178/2023-238, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. května 2023 č. j. 55 C 41/2021-200, Rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 08464-31/2015-ERU a Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 08464-19/2015-ERU, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2841/24, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami II. ÚS 2840/24 a II. ÚS 2841/24 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 2840/24. II. Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Spojení ústavních stížností ke společnému řízení 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí a nadto se týkají týchž účastníků. 3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelka brojí proti obsahově obdobným rozhodnutím obecných soudů a správních orgánů, která vycházejí ze stejného skutkového a právního posouzení, a její ústavní stížnosti jsou argumentačně rovněž obdobné, resp. téměř doslovně stejné. Na základě tohoto zjištění, z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení, podle shora uvedených zákonných ustanovení, Ústavní soud spojil ve výroku uvedené věci ke společnému řízení. Soudcem zpravodajem je Jan Svatoň, neboť je soudcem zpravodajem v obou ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude dále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2840/24. II. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí 4. Jak vyplývá z ústavních stížností a jejich příloh, tak žalobou podanou podle části páté o. s. ř. se stěžovatelka domáhala jednak nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 07719-28/2015-ERU, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 07719-16/2015-ERU, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán - mimo jiné - z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl návrh stěžovatelky, aby jí společnost E.ON Distribuce, a. s. (právní předchůdkyně vedlejší účastnice) byla povinna zaplatit 4 062 183,60 Kč s úroky z prodlení, a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 3 900 Kč. 5. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2022 č. j. 54 C 42/2021-291 tuto žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 26 202,26 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). 6. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2023 č. j. 18 Co 264/2022-336, kterým rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelku zavázal k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II). 7. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2024 č. j. 33 Cdo 414/2024-367 odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). 8. A za druhé se stěžovatelka domáhala žalobou podanou podle části páté o. s. ř. také nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 8. 12. 2020 č. j. 08464-31/2015-ERU, jímž byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 08464-19/2015-ERU, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správní orgán - mimo jiné - z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl návrh stěžovatelky, aby jí společnost E.ON Distribuce, a. s. byla povinna zaplatit 4 254 104,40 Kč s úroky z prodlení, a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 3 900 Kč. 9. Městský soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2023 č. j. 55 C 41/2021-200 tuto žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 29 514 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). 10. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2023 č. j. 18 Co 178/2023-238, kterým rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelku zavázal k povinnosti nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok II). 11. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 č. j. 25 Cdo 803/2024-268 odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). 12. Nejvyšší soud v obou případech shledal, že stěžovatelka se domnívá, že pouhé nezaplacení faktury není dostatečnou formou odmítnutí přiznat nárok ve smyslu § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře"). Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1264/2019 v bodě 48 odůvodnění vyložil, že úmyslem zákonodárce při jeho tvorbě bylo odlišit způsob vypořádání práv a závazků z dosavadních vztahů týkajících se podpory v situaci, kdy mělo jít pouze o vyplacení nesporných nároků (ty měl uhradit stávající poskytovatel podpory), od situací, kdy práva a závazky vznikly ze zaplacení podpory bez předání podkladů nebo kdy mezi výrobcem a dosavadním poskytovatelem podpory došlo ke sporu o jejich důvodnosti (takové situace měly být řešeny a případné závazky dosavadního poskytovatele uhrazeny již novým poskytovatelem podpory). Nicméně vzhledem k tomu, že provozovatel přenosové či regionální distribuční soustavy nebyl podle předchozí právní úpravy subjektem, který by mohl rozhodovat o přiznání či nepřiznání nároku na podporu, je nutné chápat slovní spojení "odmítl přiznat nárok" ve smyslu "odmítnutí zaplacení výrobcem nárokované podpory". Právě takový výklad s přihlédnutím ke smyslu a účelu zákona (teleologický) podporuje i právnická literatura, podle níž zákonodárce tento krok zamýšlel ve vztahu ke všem dosud neuspokojeným nárokům. Je tedy možný výklad, že i tyto nevypořádané nároky přecházejí na operátora trhu, ačkoliv je zjevné, že k tomu nemohlo dojít ke dni 1. 1. 2013, kdy sice tyto nároky mohly vzniknout, ale již nemohlo k tomuto dni dojít k jejich odmítnutí, neboť § 54 odst. 9 až 12 zákona o podpoře stanoví pozdější termín pro předání údajů a podkladů (5. 1. 2013 a 28. 2. 2013). I z tohoto důvodu představuje obecnými soudy provedený výklad analogickou aplikaci přechodného ustanovení pro zjevnou mezeru v právní úpravě. Lze tedy uzavřít, že není-li forma odmítnutí nároku provozovatelem přenosové soustavy do 31. 12. 2012 nijak stanovena zákonem, ani nebyla vymezena smlouvou mezi stranami, je právní účinek § 54 odst. 13 zákona o podpoře spojen s jakýmkoliv způsobem, jímž bylo vyjádřeno, že provozovatel nárok nehodlá přiznat (nehodlá plnit). Nezaplatil-li provozovatel přenosové soustavy do 31. 12. 2012 fakturu, která byla vystavena držitelem nezákonně získané licence, lze toto jeho jednání podle provedeného výkladu právní normy a s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu posoudit jako odmítnutí nároku, v jehož důsledku práva a povinnosti z uplatněného nároku přešla k 1. 1. 2013 na operátora trhu. Závěr městského soudu o nedostatku pasivní věcné legit