II.ÚS 2849/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2849/22 ze dne 26. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. O., zastoupeného JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem, sídlem Staré náměstí 67, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. července 2022 č. j. 22 Co 129/2021-354 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. února 2021 č. j. 8 P 60/2017-244, 4 P a Nc 432/2018, ve znění opravného usnesení ze dne 12. března 2021 č. j. 8 P 60/2017-251, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a 1) M. O., zastoupené JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem, sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, 2) nezletilého L. O. a 3) nezletilého M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 3 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. II. Shrnutí dosavadního řízení 2. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. 0 Nc 4036/2017-48, 8 P a Nc 29/2017, okresní soud svěřil oba nezletilé vedlejší účastníky - L. a M. O. (dále jen "děti") - do asymetrické střídavé péče rodičů - stěžovatele (dále i jako "otec") a vedlejší účastnice M. O. (dále jen "matka"). Stěžovatel podal dne 9. 7. 2018 návrh na změnu úpravy rodičovské zodpovědnosti, a to tak, aby okresní soud svěřil děti do pravidelné střídavé péče obou rodičů. Matka v reakci na to požadovala svěření dětí do své výlučné péče. Okresní soud usnesením ze dne 12. 11. 2018 č. j. 8 P 60/2017-87 řízení přerušil za účelem, aby si rodiče pravidelnou střídavou péči vyzkoušeli; otec navrhl pokračování řízení dne 13. 2. 2019. 3. Dne 18. 2. 2021 rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že se děti svěřují do péče matky a otec je povinen na výživu každého z nich přispívat částku 2 500 Kč měsíčně od 1. 8. 2019 (výrok I); dále rozhodl o nedoplatku výživného (výrok II) a lhůtu k placení výživného stanovil od okamžiku doručení rozhodnutí (výrok III). Své skutkové závěry učinil okresní soud na základě důkazů několika zprávami orgánu sociálně-právní ochrany dětí - města X (dále jen "OSPOD"), posudkem znalce z odvětví psychologie a jeho výslechem, zprávou krizového centra, zprávou školního zařízení a opakovanými výslechy rodičů. Okresní soud dovodil, že v průběhu řízení začaly děti otce odmítat a odmítají jej i nadále; v době vydání rozsudku se již dlouhodobě nacházejí v péči matky. Objektivně se nepodařilo zjistit důvod takového odmítání, a to ani znalcem z odvětví psychologie. Dle znalce děti uvedly, že je otec "bouchnul"; neuváděli obavu či strach z otce, tento zážitek v nich však vytvořil blok. Na rodiče bylo - zejména ze strany OSPOD - opakovaně apelováno, aby situaci řešili ve spolupráci s odborníky; matka byla ochotna spolupracovat, otec však terapii odmítal, když dokonce uvedl, že ji nechce, nepotřebuje a nepotřebují ji ani děti. Dle okresního soudu bylo zjevné, že rodiče nejsou schopni vyřešit vztahy mezi otcem a dětmi sami a bez odborné pomoci nemůže dojít k obnovení tohoto vztahu, a tudíž ani k vzájemným stykům. Okresní soud uvedl, že nijak nezpochybňuje citový vztah stěžovatele k dětem, nelze však přehlédnout, že se stěžovatel chová způsobem, který nesvědčí o jeho vcítivosti a respektu k jejich potřebám; opakovaně se domáhá kontaktů s dětmi, přestože tyto situace bývají pro ně zatěžující a děti je špatně snáší, což se odráží i na jejich vztahu k otci. Taktéž konstatovat, že stěžovateli chybí náhled na vlastní chování, nepřiznává žádnou chybu na své straně a vinu svaluje na matku, OSPOD a soud; po ostatních žádá řešení nastalé situace, sám však pro změnu k lepšímu nečiní nic. Okresní soud proto uzavřel, že střídavá péče již dlouhou dobu nefunguje, neboť rodiče spolu nekomunikují, děti nejsou s otcem v kontaktu a odmítají se s ním stýkat; děti proto svěřil do péče matky, jež se o ně již dlouhodobě stará. 4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. V řízení o něm krajský soud dospěl k závěru, že oba rodiče mají odpovídající výchovné kompetence i kladný vztah k dětem, nejsou však schopni bez odborné pomoci vyřešit problematický vztah dětí s otcem ani svůj vzájemný konflikt; je přitom v zájmu dětí i otce, aby se jejich vztah obnovil, aby se spolu stýkali a aby se otec podílel na výchově. Krajský soud proto nařídil rodičům i dětem účast na rodinné terapii. 5. Ze zpráv psychologické ambulance Mgr. Lucie Hornové krajský soud zjistil, že děti zprvu při setkání s otcem vyjadřovaly značnou úzkost, jež sice v průběhu sezení postupně mizela, i nadále mají však potřebu otce "potrestat"; děti jsou v přítomnosti matky uvolněné, v přítomnosti otce naopak v napětí a zejména mladší z chlapců odmítá být s otcem o samotě. Psycholožka taktéž uvedla, že si stěžovatel postoje dětí odmítá připustit, nevnímá je realisticky, viní z nich matku a sbližování cestou menších kroků považuje za nepřijatelné. Uzavřela, že jediným reálným řešením je ponechat děti v péči matky a počkat, zda samy nedospějí k zájmu o otce; násilná změna by vedla k psychickému traumatu. Matka i OSPOD se závěry psycholožky souhlasily a navrhly potvrdit napadený rozsudek okresního soudu. Stěžovatel je označil za neprofesionální a tendenční ve prospěch matky, což navrhl prokázat zvukovými nahrávkami terapeutických sezení. Krajský soud však důkaz neprovedl, neboť stěžovatel pořídil nahrávky v rozporu se zákonem; zejména přihlédl k okolnosti, že Mgr. Hornová stěžovateli výslovně sdělila, že nesouhlasí s pořízením nahrávek, a nesouhlasila ani s provedením důkazu. 6. Krajský soud posléze dospěl k závěru, že v posuzované věci nastala natolik podstatná změna poměrů, jež odůvodňuje upravit formu péče o děti. Za tuto okolnost označil jednoznačně odmítavý postoj dětí ke kontaktům s otcem, který vylučuje pokračování střídavé péče; tento postoj děti projevily nejen slovně, nýbrž i nenaučitelným způsobem v rámci arteterapie. Krajský soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o odborných závěrech Mgr. Hornové, včetně toho, že nucení dětí do styku s otcem jim může způsobit trauma; pokud otec odmítá odborné závěry i postupné obnovování vztahu s dětmi, je namístě děti svěřit do péče matky, v níž se nachází již téměř tři roky. Názor, že by pro obnovení vztahu s dětmi postačovalo, aby byl stěžovatel s nimi nějakou dobu o samotě, je podle krajského soudu pouhou stěžovatelovou iluzí. Tento postoj ve spojení s odmítáním alespoň počáteční asistence u kontaktů s dětmi, vedly krajský soud k závěru, že není namístě upravit ani styk stěžovatele s dětmi. Krajský soud shledal rozsudek okresního soudu věcně správným, napadeným rozsudkem však jeho výrok v zájmu větší přehlednosti změnil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). III. Argumentace stěžovatele 7. První okruh stěžovatelových námitek směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů. Ty dle stěžovatele nemají oporu v dokazování, nýbrž vycházejí pouze ze subjektivních vyjádření matky, která jedná v rozporu se zájmy dětí a která ukončila střídavou péči zcela bez příčiny. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zveličily problematickou komunikaci mezi rodiči, aniž se zabývaly její příčinou a aniž navrhly opatření pro zlepšení. Argumentuje, že obecné soudy neprovedly výslech dětí a i přesto dospěly k závěru, že děti jednoznačně odmítají kontakt se stěžovatelem; pro takový závěr neexistuje žádný důkaz. Zprávu psycholožky Mgr. Hornové považuje za tendenční, nepravdivou, vnitřně rozpornou a úmyslně poškozující jeho osobu; zpochybňuje přínos a objektivitu tzv. arteterapie. Namítá, že krajský soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu zvukovou nahrávkou terapeutických sezení, přestože tato byla použitelná podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Je přesvědčen, že se role psychologů obecně přeceňuje a že sám psychologickou pomoc nepotřebuje. Vyjadřuje i nedůvěru stran působení OSPOD a obecných soudů, jež všechny považuje za zaujaté. 8. K právnímu hodnocení stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; přes výslovnou deklaraci, že dbají práva dítěte na péči obou rodičů, pak ve skutečnosti popřely i § 907 odst. 3 občanského zákoníku. Odůvodnění rozsudku krajského soudu považuje v tomto směru za "výsměch". Závěr, že důvodem pro nesvěření dětí do střídavé péče je jejich odmítav