II.ÚS 2853/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2853/23 ze dne 21. 5. 2024 Určování výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. Jarmily Kukulkové, Mgr. Marie Stránské a Mgr. Marty Pazderové, všech zastoupených Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. září 2022 č. j. 4 C 53/2020-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2023 č. j. 11 Co 399/2022-180 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2031/2023-202, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2031/2023-202 byla porušena základní práva stěžovatelek zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 28 Cdo 2031/2023-202 se zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Shrnutí věci 1. Stěžovatelky nesouhlasily s výší peněžní náhrady od státu za pozemky, které jim nemohly být v restituci vydány. Hodnotu náhrady obecné soudy v souladu se sjednocujícím přístupem Nejvyššího soudu vypočítaly jako šestinásobek administrativních cen pozemků z roku 1991. Jelikož tento tzv. koeficient šestinásobku prohlásil Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22 za neudržitelný, Ústavní soud návrhu stěžovatelek vyhověl. II. Předchozí průběh řízení 2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Každá ze stěžovatelek se (společnou) žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 339 000 Kč. Šlo o náhradu za pozemky, které byly na podzim roku 1989 (tj. v době nesvobody) státem odňaty ze zahrady jejich právního předchůdce (strýce) kvůli stavbě rodinných domů. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zavázal vedlejší účastnici zaplatit každé stěžovatelce náhradu 57 304 Kč, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Nalézací soud považoval za rozumnou a přiměřenou výši náhrady kompenzace ve výši šestinásobku administrativní ceny pozemků z roku 1991, založené na příslušných cenových vyhláškách vydaných v letech 1988 až 1990. Hodnota šestinásobku byla vymezena jako odpovídající předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3772/2018. Toto (sjednocující) rozhodnutí přitom podle svého odůvodnění zohledňovalo obecná východiska, jejichž ústavní konformita byla založena nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19. Odvolání stěžovatelek ve věci samé Městský soud v Praze nevyhověl. Potvrdil oprávněnost výpočtu náhrady založené na označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a nad to dodal, že neshledal v situaci stěžovatelek (případu) žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo namístě stanovenou náhradu dále zvýšit nebo naopak snížit. Odvolací soud také změnil výrok o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatelek. 4. Stěžovatelky podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost spatřovaly ve dvou prvcích: 1) Ve specifických okolnostech jejich věci. 2) V požadavku na změnu dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, spočívající v použití nepřiměřeně nízkého koeficientu náhrady ve výši šestinásobku. Dovolací soud ani jednomu z argumentů nepřisvědčil. Zopakoval logiku konstrukce koeficientu a její navázání na judikaturu Ústavního soudu v restitučních otázkách, přičemž neshledal žádné důvody pro změnu přístupu. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a také právo vlastnit majetek (ve smyslu legitimního očekávání), zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Námitky v ústavní stížnosti lze shrnout do tří okruhů. Zaprvé, ač výpočet hodnoty náhrady za odňaté pozemky založený na koeficientu šestinásobku vycházel i z judikatury Ústavního soudu, považují jej za nespravedlivý, neboť výsledné částky neodpovídají tržním hodnotám pozemků. Zadruhé, formalizovaná metoda šestinásobku neměla být aplikována v řízení stěžovatelek, zahájeném před citovaným (sjednocujícím) rozsudkem Nejvyššího soudu, protože tím došlo k porušení jejich legitimního očekávání na výši náhrady. Zatřetí, přestože použitý přístup k odškodňování umožňuje ve výjimečných případech náhradu navýšit nad šestinásobek administrativní ceny, obecné soudy k tomuto kroku neoprávněně nepřistoupily. Otázkou naplnění mimořádných okolností věci se sice odvolací soud zabýval, nepřihlédl ale ke skutečnostem, na které by byly bývaly poukázaly stěžovatelky, kdyby se jim dostalo příslušného poučení k doplnění skutkových tvrzení. Prvek duševních útrap, kterým strýc stěžovatelek čelil kvůli odnětí pozemků, opomenul zohlednit rovněž dovolací soud. III. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje také ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. V průběhu posuzování ústavní stížnosti vydal Ústavní soud nález sp. zn. IV. ÚS 2827/22. V něm došel ve skutkově obdobné restituční věci k závěru, že koeficient šestinásobku vymezený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3772/2018 dostatečně nereflektuje vývoj cen nemovitostí po roce 1991. 9. S ohledem na specifické okolnosti případu Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat ústavní stížnost k vyjádření nalézacímu a odvolacímu soudu (podrobněji k jejich roli srov. bod 23 níže). 10. V žádosti o vyjádření Nejvyššímu soudu se Ústavní soud výslovně dotazoval, jakým způsobem účastník reflektuje (potažmo hodlá reflektovat) závěry z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2827/22. Podle dovolacího soudu zmíněný nález nezavrhl navýšení náhrady předem stanoveným koeficientem, přičemž nikdy nebylo zpochybněno ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen jako "zákon o půdě"), že náhrada má být poskytnuta v cenách administrativních, nikoliv tržních (viz také nález Pl. ÚS 21/19). Ve zbytku vyjádření pak účastník jen předestřel, proč nepovažoval případ stěžovatelek za mimořádný ve smyslu navýšení náhrady, naopak některé faktory (stěžovatelky nejsou původními oprávněnými osobami, podíl stěžovatelek na nikoliv včasném uspokojení nároku) by mohly teoreticky spíše odůvodňovat poměrové snížení náhrady. 11. Ačkoliv vedlejší účastnice byla v pozici vedlejší účastnice i ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2827/22, její vyjádření na tento nález nijak nereaguje a v zásadě toliko vyvrací námitky stěžovatelek z ústavní stížnosti s tím, že obecné soudy stěžovatelkám přiznaly ve skutečnosti vyšší náhradu, než mohly v době podání žaloby legitimně očekávat. 12. Protože vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelkám k replice. 13. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 14. Rámec posuzované věci není komplikovaný. Stěžovatelky (v pozici právních nástupkyň jejich strýce) požadují po státu finanční náhradu za pozemek, který jim z objektivních důvodů nemohl být vydán v restituci. Stát jejich nárok uznává, spor se vedl pouze o výši příslušné finanční náhrady. 15. Hodnotu náhrady za nemovitosti (pozemky) nevydané v restitucích určuje § 16 odst. 1 a zejména pak § 28a zákona o půdě. Podle těchto ustanovení se náhrady stanoví v cenách platných k 24. 6. 1991, a to podle příslušných vyhlášek z let 1988 a 1990. Jelikož tento způsob výpočtu vedl k vyplácení spíše symbolických náhrad, ústil v četné soudní spory restituentů se státem. Ústavnímu soudu byl nakonec Nejvyšším soudem předložen návrh na zrušení § 28a zákona o půdě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/19 byl tento návrh zamítnut, neboť předmětné ustanovení lze podle Ústavního soudu v návaznosti na již existující judikaturu (srov. zejména nález ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16) vyložit ústavně souladným způsob