II.ÚS 2854/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2854/23 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 127/2023-30 ze dne 29. 8. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Ad 4/2022-49 ze dne 15. 5. 2023, ve znění opravného usnesení č. j. 42 Ad 4/2022-62 ze dne 7. 6. 2023, spojené s návrhem na zrušení kapitoly V položek 5a, 5b, 5c a 5d přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zvýšení svého invalidního důchodu z důvodu zhoršení zdravotního stavu. 2. Podle posudku o invaliditě, zhotoveného posudkovou lékařkou okresní správy sociálního zabezpečení, však ke zvýšení stupně invalidity z prvního na vyšší stupeň nedošlo. Za příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky označila středně těžkou smíšenou úzkostně-depresivní poruchu u disponované osobnosti v zátěži, hodnocenou podle kapitoly V položky 5c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Míru poklesu pracovní schopnosti stanovila (po mimořádném zvýšení kvůli dalším zdravotním omezením) na výsledných 45 %. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ", vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proto žádost o změnu výše invalidního důchodu zamítla, a to s přihlédnutím k § 39 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, v nichž napadala mj. diskriminační charakter vyhlášky o posuzování invalidity. Posudek zhotovený v řízení o námitkách označil za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky odlišné onemocnění (chronickou obstrukční plicní nemoc v kombinaci s astmatem, kvalifikované podle kapitoly X, oddílu B, položky 1b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity), s mírou poklesu pracovní schopnosti na výsledných 35 %. Co se týče smíšené úzkostně-depresivní poruchy, doložené psychiatrické zprávy podle posudku neuváděly objektivní psychiatrický nález, který by umožňoval zhodnotit závažnost funkčního postižení. Na základě tohoto posudku ČSSZ námitky zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. 4. Proti rozhodnutí ČSSZ podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl. Na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí krajský soud dospěl k závěru, že ČSSZ vycházela z nesprávně stanovené rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky. Tím byla smíšená úzkostně-depresivní porucha, nikoli chronická obstrukční plicní nemoc. To však samo o sobě nepovažoval za důvod pro zrušení druhostupňového rozhodnutí. Současně totiž krajský soud považoval za srozumitelný a přesvědčivě odůvodněný závěr posudkové komise, že míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky bylo třeba hodnotit podle kapitoly V, položky 5c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity jako výsledný 35% pokles. Stále tak její stav odpovídal invaliditě prvního stupně. Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou, že je úprava vyhlášky o posuzování invalidity diskriminační, neboť stanoví rozmezí poklesu pracovní schopnosti u položky 5c (25-35 %) méně příznivě než srovnatelná položka 4c (30-45 %). Konstatoval, že i kdyby měl být procentuální rozsah poklesu pracovní schopnosti u položky 5c "srovnán" s položkou 4c, stále by u stěžovatelky závěr o invaliditě prvního stupně obstál. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Nesouhlasil s tím, že by vyhláška o posuzování invalidity byla diskriminační jen proto, že u stěžovatelčina onemocnění neexistuje možnost dosáhnout na invaliditu druhého stupně, a přisvědčil i dalším závěrům krajského soudu ohledně namítané diskriminační povahy vyhlášky. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom, že Nejvyšší správní soud neuvedl, která konkrétní rozhodnutí představují ustálenou judikaturu k výkladu čl. 95 odst. 2 Ústavy, z níž má plynout, že krajský soud nemohl podat návrh k Ústavnímu soudu na zrušení části vyhlášky. Odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za nedostatečné. 7. Stěžovatelka též navrhuje zrušení části přílohy k vyhlášce, podle níž byla hodnocena míra procentuálního poklesu její pracovní schopnosti. Vyhláška podle stěžovatelky neobstojí z pohledu práva na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti (čl. 1, eventuálně čl. 3 odst. 1 Listiny). Z principu rovnosti vyplývá, že všichni nemocní by měli těžit z podpory u každého ze tří stupňů invalidity. To však není splněno u poruch neurotických, vyvolaných stresem a psychosomatických poruch. U nich vyhláška umožňuje přiznat jen invaliditu prvního stupně (podle položky 5c, středně těžkého funkčního postižení, spojeného s poklesem pracovní schopnosti v rozmezí 25-35 %, přičemž hraniční pro invaliditu prvního stupně je 35 %), nebo invaliditu třetího stupně (položka 5d, těžké postižení, vedoucí k poskytování péče ústavní formou - pokles pracovní schopnosti o 70 %). Hospitalizace pacienta s neurotickou poruchou je přitom v rozporu s trendy psychiatrické péče. Procentní vyjádření poklesu pracovní schopnosti tedy podle přesvědčení stěžovatelky neodpovídá lékařské praxi ani stavu nemocných. Odlišná úprava ve srovnání s jinými onemocněními, které se stupněm postižení odpovídajícím invaliditě druhého stupně počítají, není rozumně odůvodněna. Navíc stěžovatelka upozornila, že ČSSZ připustila, že si je nevyhovujícího stavu vědoma, přesto ale k úpravě vyhlášky nedošlo. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud předesílá, že není dalším instančně nadřízeným stupněm soustavy obecných soudů (srov. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, z čehož plynou omezení v jeho přezkumné činnosti. Do rozhodnutí obecných soudů zasahuje jen tehdy, došlo-li k porušení ústavou chráněných práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Řízení před Ústavním soudem tedy neslouží k pokračování v polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, jestliže nemá přesah do roviny ústavou chráněných práv. 10. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu spojený s ústavní stížností podle § 74 zákona o Ústavním soudu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Z toho plyne, že se jím Ústavní soud věcně zabývá jen tehdy, jsou-li dány předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 438/21 ze dne 1. 6. 2021). Ty nejsou dány také tehdy, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud dospěl k tomu, že v posuzované věci jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. 12. Nejvyšší správní soud nepochybil tím, že by své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil (k právu na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022 a v něm odkazovaná judikatura). Je pravdou, že Nejvyšší správní soud neodkázal na žádná rozhodnutí vytvářející ustálenou judikaturu k výkladu čl. 95 odst. 2 Ústavy, na niž poukázal v první větě bodu 11 svého usnesení. Na druhou stranu, v témže bodě rozsudku Nejvyšší správní soud srozumitelným a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil právě to, co mělo z ustálené judikatury plynout, a co navíc bezpochyby plyne už ze samotného textu čl. 95 odst.