II.ÚS 2861/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2861/25 ze dne 17. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 č. j. 25 Co 145/2025-200 ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2025 č. j. 25 Co 145/2025-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2025 č. j. 47 C 97/2024-107, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a T. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zrušil vyživovací povinnost stěžovatele jako žalobce vůči vedlejší účastnici, jeho dceři, jako žalované, stanovené naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 7. 2009 č. j. 0 P 198/2009-142 ke dni 24. 12. 2024 (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku stěžovatele na zrušení této vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 23. 12. 2024 (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III.). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením (dále jen "rozsudek") rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatele naposledy stanovenou rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 0 P 198/2009-564 zrušil počínaje dnem 1. 3. 2024 a co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 4. 2023 do 29. 2. 2024 žalobu zamítl (výrok I.) Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 3. 2023 zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že městský soud jej nesprávně poučil o tom, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud usnesením uložil vedlejší účastnici podle § 114 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé a současně ji poučil o následcích nevyhovění výzvě soudu. Vedlejší účastnice se během této lhůty k žalobě nevyjádřila. Obvodní soud nařídil první ústní jednání, ke kterému se vedlejší účastnice nedostavila a svoji neúčast neomluvila. I přes výše uvedené obvodní soud nevydal rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř., ale postupoval v řízení jako by kvalifikované výzvy nebylo. Stěžovatel namítá, že nemá-li soud žádná tvrzení ani žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení v důsledku nerespektování výzvy podle §114b o. s. ř., a pokud "přijal tvrzení a návrhy na dokazování" po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, učinil tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Jestliže soud k důkazním návrhům vedlejší účastnice přihlédl a důkazy provedl, jde o nezákonné důkazy. Stěžovatel namítá, že rozhodování soudů nelze založit na nezákonných důkazech, neboť takový postup porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i princip legality podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 5. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 604/2010 týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, jakož i na nález ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513, č. 211/2016 Sb.), ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavností institutu rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř. 6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud implicitně "podpořil" postup obvodního soudu včetně nevydání rozsudku pro uznání i tím, že žalobu nepovažoval za perfektní. Závěr městského soudu o neaplikaci sankce stanovené v poučení soudu, kterým poučoval vedlejší účastnici ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s aplikací sankce § 153a odst. 3 o. s. ř. je založen i na vadné specifikaci posledního rozsudku o výživném, a není tak zřejmé, o zrušení jaké vyživovací povinnosti jde. Tento postup soudu je "porušením principu nezávislosti soudu hledajícího spravedlnost na základě informací, vyplývajících z žaloby". Stěžovatel dovozuje, že městský soud upřednostnil formální stránku věci před jeho žádostí o zrušení jeho vyživovací povinnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla ve vztahu k zamítavé části výroku I. a výrokům II. a III. rozsudku městského soudu podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 8. Ke splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že nesprávné poučení o možnosti podat dovolání [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné ve věcech upravených v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s výjimkou majetkových práv], nemůže způsobit jeho přípustnost. Přípustnost dovolání nemůže totiž být založena (nesprávným) poučením, které odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 30 Cdo 2980/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 3187/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 9. Ve vztahu k napadenému rozsudku obvodního soudu nejsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti splněny. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu změněn. Ústavní soud však není příslušný rušit rozhodnutí, které již bylo změněno (zrušeno), tudíž odklizeno. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku obvodního soudu proto není Ústavní soud příslušný. 10. Ve vztahu k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byla vyživovací povinnost stěžovatele naposledy stanovená rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 0 P 198/2009-564 počínaje dnem 1. 3. 2024 zrušena, není ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovateli bylo v této části vyhověno. Ve vztahu k této části výroku I. rozsudku městského soudu je ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podaná někým zjevně neoprávněným. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části splňující zákonem stanovené náležitosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona