II.ÚS 2878/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2878/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora, sídlem Veveří 125, Brno, právně zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. 20 Co 120/2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Homolka & Pavlík a. s., sídlem Tolstého 1741, Černošice, Dominika Matuchy a Drahomíry Michálkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel jako soudní exekutor usnesením podle § 55 odst. 4 exekučního řádu se souhlasem oprávněného v plném rozsahu zastavil exekuci vedenou proti povinným pod sp. zn. 137 Ex 11505/20 (výrok I.) a rozhodl o nákladech exekuce mezi účastníky a o nákladech exekuce. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Ve výroku III. uložil povinným povinnost uhradit soudnímu exekutorovi společně a nerozdílně náklady exekuce ve výši 87 414 Kč, které byly v průběhu exekuce vymoženy a ve výroku IV. uložil oprávněnému povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 300 095 Kč ve lhůtě 10 dnů od právní moci tohoto usnesení na označený účet soudního exekutora. Při rozhodování o nákladech exekuce se soudní exekutor nejprve zabýval procesním zaviněním zastavení exekuce, kdy shledal procesní zavinění na straně oprávněného, neboť k zastavení exekuce by nebýt rozhodnutí oprávněného nepokračovat v exekuci nedošlo, naopak pravděpodobně by exekuce byla úspěšně provedena. Ohledně nákladů účastníků bylo proto rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když povinným žádné tyto náklady nevznikly. 3. Ve vztahu k nákladům soudního exekutora pak soudní exekutor vycházel z toho, že v exekuci řádně činil úkony směřující k provedení exekuce, kdy vydal 13 exekučních příkazů, a to přikázáním pohledávky z účtu, srážkami ze mzdy a jiných příjmů, prodejem movitých věcí, prodejem nemovitých věcí; v rámci exekuce byly některé ze způsobů úspěšné a došlo k částečnému vymožení vymáhané povinnosti. Dne 4. 11. 2022 byl ustanoven znalec k ocenění nemovitých věcí ve vlastnictví povinného 1), cena těchto nemovitých věcí činila 6 720 000 Kč. Dne 13. 1. 2023 byla vydána dražební vyhláška, kterou byla na 14. 3. 2023 nařízena dražba nemovitých věcí povinného 1), nejnižší podání bylo stanoveno na 4 480 000 Kč. Oprávněný, o jehož procesním nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto dne 7. 9. 2022, podal dne 1. 3. 2023 návrh na zastavení exekuce a dražba byla z tohoto důvodu odročena. Soudní exekutor vycházel z ocenění nemovité věci, pro kterou byla vydána dražební vyhláška, kdy do dražby byli přihlášeni dva dražitelé, takže bylo možno předpokládat, že by došlo k vydražení, a to minimálně ve výši nejnižšího podání. Ke dni dražby činila dosud neuhrazená pohledávka oprávněného 2 954 423 Kč a v případě dražby a následného rozvrhu navíc bylo možno předpokládat, že by byly uspokojovány i další pohledávky, které by v součtu výrazně převyšovaly výši nejnižšího podání. Soudní exekutor tedy částku odpovídající nejnižšímu podání ve výši 4 480 000 Kč ponížil o odměnu soudního exekutora a dosud neuhrazené náklady vč. DPH, tedy 4 480 000 Kč mínus 232 Kč (hotové výdaje vč. DPH), mínus 645 462 Kč (odměna vč. DPH), čímž vznikla částka 3 834 306 Kč, která je základem pro určení odměny. Vzhledem k tomu, že proces zpeněžení nemovitých věcí nemohl být dokončen jen proto, že dne 1. 3. 2023 ve znění doplněného podání ze dne 8. 3. 2023 podal oprávněný souhlas se zastavením exekuce, když termín dražby byl nařízen na 14. 3. 2023 a exekuce prováděná prodejem nemovitých věcí se tak nacházela ve své čtvrté pětině, snížil soudní exekutor vypočtenou odměnu ve výši 533 440 Kč na 4/5, tj. na 426 752 Kč. Dále pak soudní exekutor snížil odměnu ještě o dalších 25 % na částku 320 064 Kč. Neuhrazené náklady dle § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., činí 192 Kč, příslušné DPH ze součtu částek 320 064 Kč a 192 Kč pak činí 67 253 Kč. Celkem odměna a náhrady vč. DPH tak činí po snížení 387 509 Kč. Vzhledem k tomu, že na náklady exekuce bylo na povinných již vymoženo 87 414 Kč vč. DPH, bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného k úhradě rozdílu těchto částek, tedy ve výši 300 095 Kč. 4. Proti tomuto usnesení - do výroků o nákladech soudního exekutora - se odvolali oprávněný i povinní (usnesení ve výrocích I. a II. nabylo právní moci dne 15. 4. 2023). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení soudního exekutora změnil ve výroku III. tak, že se povinným ukládá povinnost nahradit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi náklady z vymoženého plnění ve výši 87 414 Kč, které již byly uspokojeny, a v napadeném výroku IV. tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 139 058 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Náhradu nákladů odvolacího řízení soudnímu exekutorovi nepřiznal. Toto rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím (k námitce oprávněného), že soudní exekutor v dané exekuci postupoval zcela soustředěně a činil účinné kroky k vymožení předmětné pohledávky. Je tedy zcela namístě, aby takovému jeho postupu odpovídala i výše odměny, která, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, by neměla vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale měla by odrážet "složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce." 5. Krajský soud vzal za základ pro stanovení odměny soudního exekutora úplatu za postoupení vymáhané pohledávky během exekučního řízení, následovanou zastavením exekuce (její zbývající části) na návrh nového oprávněného, tedy částku 1 500 000 Kč. Krajský soud přihlédl i k tomu, že způsob provedení exekuce prodejem těch nemovitých věcí, které měly největší hodnotu, a který mohl reálně v brzkém čase vést k uspokojení vymáhané pohledávky, dospěla pouze do stádia vydání dražební vyhlášky, tedy zůstala nedokončená (nelze proto ani určit, za jakou částku by se tyto nemovité věci vydražily). Nedošlo k samotné dražbě ani rozvrhu, což jsou stěžejní fáze tohoto způsobu provedení exekuce. Z této částky je třeba odečíst odměnu soudního exekutora a náklady exekuce (jejich výši oprávněný nerozporoval), čímž vznikne základ pro výpočet odměny 1 274 808 Kč. Podle nálezu Ústavního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 byla odměna ponížena na 3/5, tedy na částku 114 732 Kč. Celkové náklady pak činí 139 058 Kč. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh exekučního řízení. Namítá, že jak v usnesení o zastavení exekuce, tak při nařízeném jednání o odvolání dne 2. 8. 2023 zřetelně vyložil a odůvodnil, proč vycházel při výpočtu odměny soudního exekutora ze základu uvedeného v usnesení, nikoliv z částek, ze kterých vyšel krajský soud ve stížností napadeném usnesení. Při jednání také zdůraznil, že při výpočtu odměny vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. 20 Co 72/202 a že se jedná o rozhodnutí totožného soudu, který rozhoduje i v této věci. V případě stížností napadeného usnesení se krajský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelem uvedeným argumentem, resp. právním názorem uvedeným v citované věci. Na podporu svého názoru stěžovatel odkazuje rovněž na několik nálezů Ústavního soudu. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžov