II.ÚS 2879/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2879/22 ze dne 26. 6. 2023 N 100/118 SbNU 249 Započítání povinnosti zdržovat se v obydlí do výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. Věznice Pardubice, P. O. BOX 18, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. srpna 2022 č. j. 15 To 44/2022-3018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022 č. j. 15 To 44/2022-3018 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8, právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a zásada nulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Vývoj případu a řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze s tím, že jím došlo k porušení jeho práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Dne 16. 8. 2022 rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 15 To 44/2022-3018 tak, že z podnětu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové se podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022 č. j. 9 T 4/2020-2953 v celém rozsahu a ve věci se nově rozhoduje tak, že podle § 92 odst. 4 trestního zákoníku a § 334 odst. 1 trestního řádu se stěžovateli započítává do trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2020 č. j. 9 T 4/2020-2091 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021 č. j. 15 To 6/2021-2252, poměrná část doby v délce 322 dnů z doby, po kterou byla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka se stanovením omezujících povinností a nasazením elektronického náramku sloužícího k detekci pohybu stěžovatele v době od 20. 11. 2019 do 23. 8. 2021 (výrok I). Podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2022 č. j. 9 T 4/2020-2953 zamítá (výrok II) 3. Podstatou právní otázky, kterou se zabýval Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Hradci Králové jako prvostupňový soud, byl tedy zápočet doby, po niž se stěžovatel na základě rozhodnutí soudu podle ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí, do doby výkonu trestu odnětí svobody, jakož i doba eventuálního krácení takového zápočtu. 4. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení, po analýze příslušných zákonných ustanovení, k dané věci zejména uvedl, že při zápočtu do trestu odnětí svobody nelze bez dalšího opomenout stanovenou povinnost dle § 73 odst. 3 trestního řádu. Naopak je zcela namístě obviněnému v rámci téhož trestního řízení stanovenou povinnost zohlednit, a to při individuálním posouzení míry zásahu do jeho svobody pohybu, s ohledem na konkrétní stanovený čas, ve kterém byl povinen zdržovat se na stanoveném místě. Správnost uvedeného postupu by měla být dovoditelná primárně z ustanovení § 92 odst. 4 trestního zákoníku, ale podporu pro tuto argumentaci by bylo možno sekundárně opřít i o určitou analogii § 60 odst. 4 trestního zákoníku, na nějž odkazuje právě ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu, a posléze na něj navazující § 61 trestního zákoníku, který pro přeměnu trestů, jejichž podstatou je omezení pohybu odsouzeného, určuje pravidla přeměny, a tak i vzájemného zápočtu. 5. Individuálnost posouzení okolností každého konkrétního odsouzeného by však měla podle vrchního soudu být imanentním znakem pro postup dle § 92 odst. 4 trestního zákoníku. Je třeba vidět nuance v hodnocení míry v omezení osoby odsouzeného, který měl vazbu nahrazenou povinností zdržovat se v konkrétním místě jen a pouze s výjimkou zaměstnání, nutné cesty k němu a případně plnění pouze dalších uložených povinností či dříve stanovených trestů či opatření (např. návštěva probačního úředníka, plnění stanovených ochranných opatření, ambulantní léčení atd.), v kontrastu k osobě odsouzeného, který v rámci povinnosti dle § 73 odst. 3 trestního řádu měl stanoveny i časy osobního volna. 6. S ohledem na uvedené se stížnostní soud rozhodl změnit rozhodnutí soudu prvého stupně, a zohlednit tak omezující povinnosti odsouzeného v době od 20. 11. 2019 do 23. 8. 2021. V období od 20. 11. 2019 do 24. 5. 2020 měl odsouzený nahrazenu vazbu dohledem probačního úředníka a povinnostmi, díky nimž mohl být doma, na konzultaci s probačním úředníkem nebo na vycházkách. Osobní volno bylo odsouzenému stanoveno od 13.00 do 16.00 hodin. V období od 25. 5. 2020 do 23. 8. 2021 byly povinnosti odsouzeného upraveny soudem tak, že odsouzený mohl vykonávat i zaměstnání a vycházky byly stanoveny na dny pracovního klidu (od 13.00 do 16.00 hodin) S ohledem na to, optikou zmiňovaného vyššího komfortu domácího prostředí oproti výkonu vazby, bylo podle soudu namístě tyto dny započítat v přiměřeném poměru. Vrchní soud považoval přitom za přiměřený zápočet 1/2, tj. započitatelné období v délce 322 dnů. II. Argumentace stěžovatele 7. Podle názoru stěžovatele se napadené usnesení předmětné otázce věnuje tak schematicky, obecně a neindividualizovaně, že trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Usnesení má přitom citelný dopad na jeho osobní svobodu, neboť jeho následkem je povinnost vykonávat trest odnětí svobody o 73 dní déle, než jak bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně. Jediným důvodem pro volbu konkrétního poměru zápočtu prý zůstal v úvahách soudu pouze "vyšší komfort domácího prostředí". 8. Stěžovatel v první řadě namítá zjevnou nepřezkoumatelnost úvah soudu, který sice v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dle jeho názoru je třeba při postupu dle ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu postupovat přísně individualizovaně, přičemž za klíčovou nuanci, jež by měla být zohledňována, soud označoval především to, zda omezené osobě byla stanovena doba osobního volna, po kterou se mohla zdržovat i mimo určené obydlí, aniž by byla vázána ke konkrétní stanovené činnosti, ovšem při své úvaze toto kritérium vůbec nezohlednil. Jediným důvodem pro volbu konkrétního poměru zápočtu tedy zůstal v úvahách soudu pouze zmíněný "vyšší komfort domácího prostředí", což s ohledem na shora citované kritérium navozuje dojem vnitřní rozpornosti odůvodnění napadeného usnesení, a především výlučné použití tohoto kritéria zásadním způsobem zpochybňuje logiku postupu soudu jako celek. 9. Stěžovatel k tomu zdůrazňuje, že vyšší komfort domácího prostředí je pochopitelně (v protikladu k pobytu ve vazbě) imanentní součástí výkonu omezení stanovených v ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu, a pokud by tedy již tato prakticky neopominutelná součást takového omezení měla být důvodem k 50% ponížení doby zápočtu doby strávené těmito omezeními do trestu odnětí svobody, docházelo by k takovému zápočtu fakticky vždy, a nejednalo by se tedy o prvek individualizace, nýbrž ve skutečnosti o soudní dotváření zákonné úpravy, přičemž takový postup je zcela nepřijatelný, zejména v případě rezultujícím v eventuálně přísnějším dopadu na omezení osobní svobody. 10. Kromě výše uvedeného komfortu domácího prostředí (což stěžovatel považuje za kritérium systémově vadné) tedy soud - paradoxně na rozdíl od soudu prvního stupně, který se zabýval celkovým počtem hodin, které stěžovatel strávil "nuceně" v domácím prostředí či které mohl využít pro osobní volno - nepoužil žádná další kritéria pro "individualizaci" doby zápočtu, a dopustil se tak úvahy zjevně nepřezkoumatelné, svévolné a nepochybně protiústavní. 11. Dále se stěžovatel zabýval podle něj nesprávným použitím ponížení doby, započítávané do doby výkonu trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že dle jeho názoru neobstojí ani samotná úvaha o důvodnosti "krácení" doby, po niž byl podroben omezujícím povinnostem podle ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu v případě stanovení režimu omezujícího stěžovatele po podstatnou část dne (v případě stěžovatele tedy prakticky po dobu 7/8 dne). 12. Stěžovatel uvádí, že termín "obdobně" obsažený v ustanovení § 92 odst. 4 trestního zákoníku musí být primárně vykládán tak, že v případě, kdy odsouzený v souvislosti se svým odsouzením absolvoval rovněž předběžnou, vydávací a předávací vazbu vykonanou podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, či v němž mu byla stanovena povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části podle ustanovení § 73 odst. 3 trestního řádu, je třeba dobu omezení osobní svobody v předmětném trestu započíst. Předmětnou obdobnost je tedy třeba vykládat tak, že v daných případech musí dojít k započtení, k němuž by došlo v případě postupu podle ustanov