II.ÚS 2880/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2880/24 ze dne 6. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného opatrovnicí Městskou částí Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 24 Cdo 1613/2024-225, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2023 č. j. 62 Co 237/2023-192 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. května 2023 č. j. 4 C 29/2022-161, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. ledna 2024 č. j. 4 C 29/2022-198, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a P. Š., zastoupené Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem, sídlem Francouzská 299/98, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení) zastavil řízení o určení, že manželství mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, k jehož uzavření mělo dojít dne 17. 12. 2021, je či není (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladu řízení (výrok II). 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že usnesení obvodního soudu se ve výroku I potvrzuje (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se zřetelem ke všem okolnostem shodně s obvodním soudem shledal, že v době uzavření manželství dne 17. 12. 2021 byl stěžovatel svéprávný natolik, že byl schopen posoudit následky svého jednání a ovládnout je tak, jak předpokládá § 24 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Lze připustit, že jeho svéprávnost v jiných složitějších právních jednáních byla již v té době omezena s ohledem na jeho zdravotní stav. To však neznamená, že nebyl svéprávný k uzavření manželství. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice tak podle obecných soudů vzniklo platně a nadále trvá. 4. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému ve věci, v níž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, že v dané věci došlo k zásahu do výše označených základních práv a svobod obecnými soudy tím, že zcela nesprávně posoudily právní, ale i skutkovou otázku, zda při posuzování sňatečné vůle manželů je třeba vycházet pouze z formálního posouzení jejich schopnosti jednat směrem k uzavření manželství, či zda je v řízení o určení, zda manželství je či není, nutné zkoumat skutečné reálné možnosti manželů projevit svou sňatečnou vůli vzhledem k jejich zdravotnímu stavu v době uzavírání manželství. 6. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy zároveň zcela rezignovaly na jejich povinnost zajistit stěžovateli, který není a nebyl svéprávný, soudní ochranu jeho zájmů, která se měla projevit zejména tím, že bude spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, kdy nejen, že z vlastního podnětu neprovedly potřebné dokazování, ale v tomto směru i zamítly návrhy opatrovníka stěžovatele na doplnění dokazování. Stěžovatel tak konkrétně namítá, že obecné soudy zcela ústavně nekonformně interpretovaly § 656 o. z., a to co do posouzení, jaké skutečnosti a aspekty musí zahrnovat vůle snoubenců, kteří chtějí vstoupit do manželství, respektive jaký rozsah všech aspektů musí daná jednající osoba přitom, když takovou vůli projevuje, být schopna obsáhnout, vzít v úvahu a porozumět jim, když dovodily, že k projevu vůle uzavřít manželství není zapotřebí, aby jednající snoubenec byl schopen posoudit důsledky uzavření sňatku ani pochopit jeho smysl. 7. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud rezignoval na zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, když přes poučení v usnesení městského soudu, který připustil právo stěžovatele na podání dovolání v dané věci a vyvolal v něm v tomto směru legitimní očekávání, že daným podáním lze docílit přezkumu napadeného usnesení městského soudu, jím podané dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice a replika stěžovatele 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že v posuzované věci podle něj nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost. 10. Městský soud ve svém vyjádření plně odkázal na své napadené usnesení a na jeho podrobné odůvodnění, které splňuje všechny náležitosti dané procesními předpisy a vypořádává se se všemi odvolacími námitkami. Městský soud doplnil, že stěžovatel sice byl omezen ve svéprávnosti, nicméně v řízení vyjádřil svůj jednoznačný postoj, a to ten, že v manželství je spokojený, že uzavřít manželství bylo jeho přáním a právní jednání tak vyjadřovalo plně jeho vůli, kterou si uvědomoval. 11. Obvodní soud odkázal na napadené usnesení a uvedl, že své rozhodnutí nepostavil na skutečnosti, zda stěžovatel byl či nebyl formálně omezen ve svéprávnosti k okamžiku uzavření manželství, ale vyšel z provedeného dokazování vedeného ke zjištění sňateční vůle stěžovatele. 12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že nesouhlasí s námitkami uplatňovanými v ústavní stížnosti a žádá Ústavní soud, aby ústavní stížnost odmítnul. 13. Stěžovatel ve své replice reagoval na výše uvedená vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, přičemž setrval na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 15. K přípustnosti ústavní stížnosti (vzhledem k faktu, že dovolání stěžovatele bylo podle Nejvyššího soudu objektivně nepřípustné - sub 4) nutno uvést, že původní ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným usnesením městského soudu a obvodního soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 626/24 pro předčasnost s tím, že Ústavní soud uvedl, že "účastníkovi řízení totiž nesmí být podle judikatury Ústavního soudu na újmu, postupuje-li při využití dovolání v dobré víře ve správnost (nesprávného) poučení o přípustnosti dovolání, kterého se mu dostane od odvolacího soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Jinak řečeno, i pokud by poučení odvolacího soudu nebylo správné, lhůta pro podání ústavní stížnosti počítaná od rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává stěžovateli zachována i v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů, byl-li o tom, že dovolání je přípustné, poučen nesprávně a Nejvyšší soud dovolání odmítne pro objektivní nepřípustnost [srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20 ze dne 26. května 2020 (N 105/100 SbNU 221)]." Ústavní soud tak není v nynějším řízení oprávněn odmítnout tuto ústavní stížnost stěžovatele pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny. Konstatoval-li Ústavní soud, že původní ústavní stížnost byla předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, což je právě nyní posuzovaný případ, a nikoli pochybením stěžovatele, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae), a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele [nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733)]. Z výše