II.ÚS 2886/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2886/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Č., zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021 sp. zn. 4 To 45/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 2 T 3/2017-30273, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze ("městský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky zaručená jí čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka je právní nástupkyní zemř. L. M. Proti zemřelému bylo za jeho života zahájeno trestní stíhání v kauze X pro podezření ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "trestní zákon"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákona a zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákona. V průběhu přípravného řízení byl zajištěn majetek zemřelého jako výnos z trestné činnosti. Státní zástupce v podané obžalobě navrhuje uložit ve vztahu k tomuto majetku ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Po smrti právního předchůdce stěžovatelky bylo jeho trestní stíhání zastaveno usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 4. 2013 č. j. 2 VZV 1/2012-1916 a stěžovatelka se na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 12. 2014 č. j. 26 D 631/2013-1055 stala dědičkou majetku zemřelého. 4. Stěžovatelka jako zúčastněná osoba podala k městskému soudu, u něhož v současné době probíhá hlavní líčení ve výše uvedené trestní věci, opětovnou žádost o zrušení zajištění podle § 79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Tato žádost byla usnesením městského soudu ze dne 14. 4. 2021 č. j. 2 T 3/2017-30273 zamítnuta. Stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí vrchní soud svým usnesením ze dne 16. 7. 2021 sp. zn. 4 To 45/2021 zamítl. III. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že k zajištění předmětného majetku došlo již v roce 2012, tedy před devíti lety, přičemž v současné době je u městského soudu vedeno hlavní líčení. Časový horizont, kdy by hlavní líčení a potažmo celé trestní řízení mohlo být skončeno, přitom není znám. Vyjádřila přesvědčení, že doba, po kterou zajištění trvá, je nepřiměřená s ohledem na objektivní plynutí času, jež je třeba posoudit také ve vztahu k jejímu vyššímu věku. Dále je dle stěžovatelky třeba zvážit otázku, zda v nyní posuzované věci její soukromý zájem na pokojné užívání nabytého majetku s ohledem na dobu, po kterou zajištění trvá, již nepřevážil veřejný zájem na trvání zajištění, což však soudy neučinily. V této souvislosti upozornila na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se přiměřené doby soudního řízení, zejména pak na rozsudek ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 ve věci Van Pelt proti Francii a rozsudek ze dne 22. 5. 1998 č. 21961/93 ve věci Hozee proti Nizozemsku, v nichž Evropský soud pro lidská práva shledal jako přiměřená trestní řízení, která trvala osm let a osm měsíců a osm let a pět měsíců, nicméně v těchto případech se jednalo o řízení, která byla v této době skutečně skončena. V trestním řízení, v němž došlo k zajištění majetku, jež stěžovatelka v dědictví nabyla, však dosud nebylo rozhodnuto ani v prvním stupni, přičemž dle stěžovatelky není ani zřejmé, kdy se tak stane. Vzhledem k uvedenému je podle stěžovatelky zjevné, že veřejný zájem na pokračujícím zajištění již nepřevažuje nad jejím zájmem na pokojné užívání majetku a rozhodnutí vrchního a městského soudu je tak třeba považovat za protiústavní. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytkla též to, že sám domýšlel důvody, pro něž měl městský soud návrh na zrušení zajištění zamítnout, aniž by městský soud tyto důvody sám ve svém rozhodnutí uvedl. Konečně namítla, že ačkoli soudy obou stupňů na jedné straně považují za potřebné trvání zajištění jejího majetku, na straně druhé nepřikročily k zajištění ekonomického prospěchu jiných osob (dvou v ústavní stížnosti blíže specifikovaných svědků), který je výnosem totožné transakce, z níž pochází i jí zajištěný majetek. IV. 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v právě posuzované věci neshledal, a to z níže uvedených důvodů. 8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud ve své judikaturní praxi rovněž formuloval požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Kromě toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)]. 10. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy shora naznačeným požadavkům nedostály, tedy že by rozhodnutí o zajištění majetku stěžovatelky, který tato nabyla jako dědička po zemř. L. M., nemělo zákonný podklad, nebylo vydáno příslušným orgánem či by bylo projevem svévole (v podrobnostech viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 1133/15 ze dne 1. 9. 2015, v nichž se Ústavní soud zabýval námitkami téže stěžova