II.ÚS 2886/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2886/25 ze dne 15. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky T. H., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Švihance 1549/8, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. září 2025 č. j. 3 KZN 917/2024-48, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 19. června 2025 č. j. 1 ZN 3362/2022-116 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, ze dne 25. března 2025 č. j. KRPA-305419-102/TČ-2022-001179-KRA, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, sídlem Bartolomějská 312/6, Praha 1 - Staré Město, detašované pracoviště Františka Křížka 735/24, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Police České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli (zkráceně uvedeno) dopustit podezřelí I. S. a M. D. tím, že I. S. , jakožto tajemník arcibiskupa, sepsal a se souhlasem M. D., arcibiskupa České pravoslavné církve, zveřejnil na internetových stránkách článek s názvem "Informace o situaci v monastýru X", ve kterém jsou uvedeny nepravdivé informace o stěžovatelce, kdy zde byla zveřejněna nepravdivá obvinění týkající se toho, že stěžovatelka, jako matka představená pravoslavného monastýru X, měla intimní poměr s otcem M., z téhož monastýru a že absolvovala umělé přerušení těhotenství. Zveřejněný článek se ve vztahu k osobě stěžovatelky dotýkal dvou okruhů, které měly potenciál být pomluvou. Jednak šlo o uvedení nepravdivých informací o jejím životě a jednání, jednak uveřejnění informace o projednání poznatků o jejím životě a chování před Komisí pro zkoumání kanonických přestupků. 3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. 4. K podnětu stěžovatelky přezkoumal věc v rámci výkonu dohledu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že její námitky vyhodnotil jako nedůvodné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ústavní stížnost směřuje toliko proti částem napadených rozhodnutí týkajícím se projednání věci Komisí pro zkoumání kanonických přestupků. Uvádí, že zástupci eparchie přislíbili řádné prošetření předmětných tvrzení (tj. že měla mít intimní poměr s panem Y. Y. a měla podstoupit potrat) podle církevních předpisů, k čemuž však nedošlo. Stěžovatelka má za to, že orgány činné v trestním řízení nevyhledaly a neprovedly veškeré důkazy související s existencí Komise pro zkoumání kanonických přestupků, resp. zda v této souvislosti došlo ze strany podezřelých k vědomému jednání, v němž je možno spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy či nikoli. Zdůrazňuje, že předložila řadu důkazů svědčících o tom, že k projednání její věci před Komisí pro zkoumání kanonických přestupků nikdy nedošlo, což podle ní vyvolává pochybnosti o samotné existenci této komise. Za nepodložené označuje tvrzení poškozených a dalších svědků, že daná komise dne 20. 7. 2022 skutečně zasedala a že ona (stěžovatelka) na její jednání obdržela pozvání, avšak bez omluvy se nedostavila. Poukazuje na to, že předložila množství důkazů svědčících o neexistenci uvedené komise, avšak žádný z nich nebyl orgány činnými v trestní řízení proveden. Nesouhlasí ani se závěrem, že není v kompetenci orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat fungování církevních orgánů. Naopak je povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, čemuž v posuzované věci podle stěžovatelky nedostály, neboť jí navrhované důkazy byly zcela opomenuty, čímž bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování. 6. V následném doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 7. 10. 2025 měla možnost seznámit se (náhledem do jiného spisu) s přesným zněním podaného vysvětlení pánů P. H. a K. S., údajných členů Komise pro zkoumání kanonických přestupků, která měla zasedat dne 20. 7. 2022. Z jejich vyjádření dovozuje, že i kdyby se v daný den sešlo určité uskupení osob, tak že nešlo o řádně ustanovenou Komisi pro zkoumání kanonických přestupků podle církevních předpisů. Poukazuje na rozpory ve výpovědích zmíněných osob a má za to, že orgány činné v trestním řízení měly minimálně přezkoumat vnitřní církevní předpisy za účelem ověření, zda dané osoby měly legitimitu konat jménem duchovního soudu, což neučinily, čímž opomněly důležité skutečnosti, které mohly mít zásadní význam pro výsledky prověřování oznamovaného jednání. Dodává, že měla možnost seznámit se také s textem údajného rozhodnutí Komise pro zkoumání kanonických přestupků ze dne 20. 7. 2022, přičemž vyjadřuje nedůvěru v jeho pravost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně; kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. 10. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby (např. poškozeného, oznamovatele) na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního ří