II.ÚS 289/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 289/22 ze dne 19. 4. 2022 N 50/111 SbNU 247 K ústavně konformnímu výkladu § 265d odst. 2 věty první trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubíkem, advokátem, se sídlem Tovačovského 318/18, Kroměříž, proti postupu Nejvyššího soudu spočívajícímu ve sdělení ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 581/2021, že Nejvyšší soud podání stěžovatele nepovažuje za dovolání, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. 11 Tul 2/2021-17, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Sdělením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 581/2021, jímž Nejvyšší soud dle § 265d odst. 2 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vrátil stěžovateli podání ze dne 12. 2. 2021 označené jako dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418, které dle § 265d odst. 2 věty druhé trestního řádu Nejvyšší soud nepovažoval za dovolání, byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na právní pomoc v řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Nejvyššímu soudu se zakazuje, aby pokračoval v tomto jiném zásahu, a přikazuje se mu, aby podání stěžovatele ze dne 12. 2. 2021 považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce. III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2022 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší soud svým sdělením ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 581/2021, v němž vyslovil, že stěžovatelovo podání ze dne 12. 2. 2021 nelze považovat za dovolání, a věc vrátil bez věcného vyřízení (dále jen "napadené sdělení"), a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. 11 Tul 2/2021-17, jímž zamítl stěžovatelův návrh na určení lhůty Nejvyššímu soudu k provedení procesního úkonu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 581/2021 (dále jen "napadené usnesení"), porušil stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížnost podle svého obsahu ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tedy brojí proti napadenému sdělení coby opatření, resp. jinému zásahu orgánu veřejné moci a proti napadenému usnesení coby rozhodnutí orgánu veřejné moci. Stěžovatel se tedy domáhá zákazu pokračování v tomto porušení napadeným sdělením a zrušení napadeného usnesení. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 5. 2020 č. j. 9 T 189/2017-393 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let, a současně mu byla uložena dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu a škodu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 11. 2020 č. j. 6 To 209/2020-418 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a po změně skutkových zjištění stěžovatele uznal vinným ze spáchání stejného zločinu, za nějž jej odsoudil k trestu odnětí svobody v délce tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou let. Současně stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené škodu a nemajetkovou újmu (dále jen "rozsudek odvolacího soudu"). 4. V tomto trestním řízení byl po zahájení trestního stíhání stěžovateli dne 7. 7. 2017 ustanoven obhájce Mgr. Vladimír Kubík z advokátní kanceláře Mgr. Vladimír Kubík, advokátní kancelář, (dále jen "ustanovený obhájce") z důvodu nutné obhajoby dle § 36 odst. 3 trestního řádu. Ustanovený obhájce udělil dne 25. 1. 2018 substituční plnou moc dle § 26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, JUDr. Vladimíru Kubíkovi, zaměstnanému advokátu téže advokátní kanceláře (dále jen "substitut"), který od té doby zastupoval ustanoveného obhájce při všech úkonech předmětného trestního řízení. 5. Dne 12. 2. 2021 stěžovatel podal prostřednictvím substituta proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Napadeným sdělením však Nejvyšší soud vrátil toto podání stěžovateli zpět za současného zaslání substitutovi, Okresnímu soudu v Kroměříži a Nejvyššímu státnímu zastupitelství s tím, že je nepovažuje za podané obhájcem stěžovatele jakožto obviněného dle § 265d odst. 2 věty první trestního řádu, neboť obhájcem stěžovatele je toliko ustanovený obhájce, nikoliv i substitut. Dle názoru Nejvyššího soudu tak dovolání mohl stěžovatel podat toliko prostřednictvím ustanoveného obhájce, a nikoho jiného. Jelikož v mezidobí uplynula stěžovateli lhůta k podání dovolání dle § 265e odst. 1 trestního řádu, neměl již možnost tuto vadu zhojit. Nejvyšší soud tak stěžovateli sdělil, že o jeho podání nemůže rozhodnout, a to ani odmítnout je z formálních důvodů dle § 265i odst. 1 trestního řádu. Současně jej poučil o možnosti podat návrh na povolení obnovy řízení či podat ministryni spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona. 6. Stěžovatel podal proti napadenému sdělení ústavní stížnost. Tu odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2107/21 ze dne 31. 8. 2021 jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť dle názoru soudce zpravodaje tehdejší ústavní stížnost mířila proti nečinnosti, tj. průtahům Nejvyššího soudu, a tedy v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je přípustnost ústavní stížnosti podmíněna předchozím uplatněním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. 7. Stěžovatel proto v intencích usnesení sp. zn. IV. ÚS 2107/21 podal Nejvyššímu soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, jímž se domáhal, aby Nejvyšší soud určil ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 581/2021 lhůtu k rozhodnutí o jeho dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích stěžovatelův návrh zamítl a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. 8. V napadeném usnesení Nejvyšší soud připomněl, že institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka či jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, přičemž jde o řízení sui generis. Současně však upozornil, že tímto institutem nesmí být zasahováno do nezávislosti soudnictví, která je garantována na ústavní i zákonné úrovni. Institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu tak nesmí sloužit k ovlivnění postupu soudu, vůči němuž návrh směřuje, jinak, než že je mu nařízeno provedení úkonů, o kterých již rozhodl, ale dosud je neprovedl, nebo které musí být ze zákona provedeny, i když o nich soud dosud nerozhodl. Ve věci návrhu stěžovatele však Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že zde vůbec není vedeno řízení, v němž by mohly vznikat průtahy. Vrácení podání dle § 265d odst. 2 trestního řádu sice není rozhodnutím, avšak jde o způsob vyřízení věci. K věcnému přezkumu postupu Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 581/2021 pak Nejvyšší soud s ohledem na účel řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích nebyl dle svého názoru oprávněn. III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 9. Stěžovatelova ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti dle zákona o Ústavním soudu, směřuje v souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu proti rozhodnutí a proti opatření (jinému zásahu) orgánu veřejné moci a stěžovatel je v řízení o ní řádně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci. 10. Problematickou se však jeví otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti postupu dle § 265d odst. 2 vět druhé a třetí trestního řádu, respektive nutnosti brojit proti němu návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, nebo